Bylo nebylo. Za sedmero spacáky a devatero přímými pochody konala se Orientální víkendovka. Byla smutná, protože na ni přijelo jen pár účastníků. Konkrétně 3, z toho jeden pozdě. Já.
Jak se to mohlo stát? divila se víkendovka. Bylo jí z toho tak smutno, že ronila krokodýlí slzy a snad proto část z ní solidně prolilo. Víkendovka snila o tom, o čem sní každá správná víkendovka. Že přijedou desítky lidí, kteří se jí budou obdivovat, užívat si jí a vyprávět o ní po další generace. Zasloužila si to. Byla přece krásně připravená, měla dobrou motivaci, nechyběly jí kostýmy a bylo tu i pár originálních her a nápadů. Tak proč?
Pak se rozhodla, že to hodí za hlavu a bude si užívat těch pár lidí, kteří přijeli. A zajistí, že alespoň ti si odnesou nezapomenutelné zážitky. A to se jí také povedlo. I práce byla originální. No řekněte, už jste někdy pleli obilné pole? Pokud v něm jsou brázdy po kolech traktoru a jen sem tam vytrhnete obilí, které tam nepatří, je to celkem pohoda až nuda. Ale když vlezete do pole plného bodláků a svízele přítuly v kraťasech, jako jsem to udělala já, rázem je to adrenalin až na půdu. Palčivá byla hlavně otázka, kudy z toho pole nejlépe vylézt, jakmile se bolest stala nesnesitelnou. A to jen proto, že jsem si nechtěla zmáchat kalhoty.
V orientu se jedl hlavně kuskus/kouskous. Uvařilo se ho totiž tolik, že od té doby už se nic jiného vařit nemuselo. Naštěstí je to potravina neutrální, kterou lze kombinovat prakticky s čímkoliv, tak se to dalo vydržet. A datle byly výborné a slaďoučké….
Ale to sucho v poušti! Chudáci velbloudi. Karavaniéři je honí sem tam, pořád musí převážet v tom horku banány, aby lidi měli co počítat. Sotva se zastaví v oáze, napijí se a už je zase ženou dál. Ještě že mají velbloudi tak dlouhé nohy, jinak by snad do té oázy ani nedošli, hlavně když jsou obtíženi banány. A nedej bože, aby zamířili k Fatě morganě. To pak celá karavana snadno zdechne. A poušť se mění. Tam, kde byla prve oáza, vody vyschla a žíznivý velbloud nenalezne zde občerstvení. Jak to tak dobře vím? Protože jsem si to zažila na vlastní nohy, které zdaleka nejsou tak dlouhé jako velbloudí:((. Ale co by člověk neudělal pro krásnou Šahrazád, perlu pouště a ochránkyni moudrosti, která se o nás celou dobu starala.
Uf, oddechla si víkendovka. Šťastně jsem se dočkala neděle ráno, už je to skoro za mnou. Dvě třetiny účastníků odjeli brzo a zbytek času se protančil a projedl. Ale co dál? Jaké si z toho vzít poučení? No tak třeba: nejen pro velbloudy ale i pro víkendovky platí:
Organizátor, kterému nepřijedou lidi na 1 akci, se otřepe snadno a udělá další. Podruhé už je to horší. No a po třetí takové soukromé akci přejde většinu lidí chuť. Takže by se mohlo stát, že brzo dojdou organizátoři a tím i víkendovky. A to by byl smutný konec pohádky.
I když už máte OHB, praxe není nikdy dost. Tam vás naučí všechna co, kdy, jak a proč.
Zazvonil zvonec a pohádky je konec.
ahoj,
tak se hlasim ohledne velikonocniho vandru pristi tyden. Ponevadz jsem na Krivoklatsku jeste nebyl, chtel bych si zde projit nektere hrady, co jsou v povodi Berounnky. Ja vim, je to mozna profesionalni deformace, ale.. kdo z nas ji nema.Chtel bych se tedy vypravit na Tocnik, Zebrak, potom se přesunout na Krivoklat a pak posledni zastavkou by mohl byt hrad Krasov, kde je udelana nocleharna a da se tam prespat. Je to tak plus minus 40 km ale během tech par dni by se to zvladnout dalo, muzem neco vypustit ci popojet.
Sraz dame v patek 25.3. v 16:00 v Praze na hlavnim nadrazi u pokladny c.1 a pak pojedem do Praskoles, smer Beroun. Vlak jede 16:25. POkud by cas nejak moc nevyhovoval, muzeme to jeste posunout tak o hodinu. dejte mi tedy jeste pak jednou vedet, zda vas zajem trva a pojedete, bude nas celkem asi dost, tak to budeme muset jeste nejak promyslet at
jedeme skutecne na vandr a ne na procesi:).
PS: Klarko, na Irenku nemam adresu, tak at napise, kdy se pripoji.
Tak dejte vedet. AHoj Kostik
Zdravím!
Přátelé, koupil jsem si mapu a musím konstatovat, že Koštíkem
navrhovaná trasa je pěkná, ale kilometrově mu to trošku ujelo. Je to 60 kilometrů.Možná necelých:-).Z točníku na Křivoklát je to 20 km, ovšem z Křivoklátu na Krašov je to bratru 35 km. Ovšem je to díra a na nejbližší vlak to bude dalších pár kilometrů. Teda po modré do Kožlan 10 km. (třeba je někde něco blíž, ale na to mně mapa nestačí).
Asi by bylo možné dojít z Točníku na Křivoklát a pak přejet vlakem do
Kožlan (varianta 40 Km z toho z Kožlan do Krašova a zpět) . Jezde to každých
5 hodin (7,13,18)Nebo z Točníku se dostat do Kožlan (ovšem spoustu přestupů a
3hodiny)(lepší je to do Plas, z těch je to 15km) a pak přes Krašov se propracovat na
Křivoklát (45 km). Na neděli a pondělí nám zbývá 35 kiláků.
Tak já tedy navrhuji následující: Vykašlat se na Krašov. Začnem v těch Praskolesech, najdeme něco na spaní. V sobotu prohlédneme Žebrák (zvenku, pač v březnu ještě není přístupný a Točník (prohlídka od 10) a pak vyrazíme po zelené do Skryje (15 km ).
(ve Skryjích nic zajímavého, takže pokud budou síly a chuť může se pokračovat dál) nebo je zde zajímavé místo pro návštevu a asi i přespání - zřícenina hradu Týřov (zhruba 3 km) Neděle- Ze Skryje po červené na Křivoklát. 15 km a pak všechno záleží na náladě, chuti a kondici. Na Křivoklátě je možné to zabalit - jede tam vlak - nebo vyrazit dál a
stíhat vlak na trase Křivoklát - Beroun.
Míra
To byl ale pouze začátek. Víc hlav víc ví, ale taky víc nakecá. Takže demokratické debaty o dalším postupu se protáhly, zejména když část lidí byla rychlejších a chtěli by běhat po kopcích, kdežto druhá část by pobíhání omezila, radši si sedla k ohýnku nebo dokonce do hospody.
Já jsem se připojila až v neděli, ale i tak to stálo za to, ačkoli po mnoha letech se porušila ignorace velikonočních zvyků a kluci nás tak trochu mlátili:)
Dne 27. června 524 třetího věku
Dnešního dne se v hlavním městě našeho království udála velmi zvláštní věc. V prostoru dostavníkové stanice se zničehož nic zhmotnila početná skupina podivně vypadajích individuí. Na tom by nebylo nic divného, kdyby je nedrželo pohromadě podivné kouzlo, které jim nedovolovalo odtrhnout se jeden od druhého. V jejich okolí se podle očitého svědka postupně zjevovali a mizeli podivné, zahalené postavy v šedých pláštích – prý dajmoni.
O tom však naše dopisovatelka Máta Peprná pochybuje, protože jediným očitým svědkem byl sběrač koňských koblih, jistý Josef Vyskočil, místní to kretén.
Na místě se podařilo objevit list podivného pergamentu popsaný neznámých, snad magickým písmem (zvadlo).
Našemu listu se přihlásila čamág Zpackalová, která nám sdělila, že ji tato individua vyhledala za účelem zlomení zlolajného kouzla, které je k sobě vázalo. Se svou asistentkou okamžitě rozpoznali vázací kouzlo a odborně ho odstranily, stejně jako zvládnou za mírnou úplatu odstranit bradavice, kuří oka a přičarovat ženichy.
Avšak naše dopisovatelka zjistila, že i po údajném odborném zásahu se po hlavním městě pohybovali tito nešťastníci jakoby svázaní a údajně až prý zásah samotného Čaroděje na Třebahradě dokázal napravit škody kouzlem napáchané.
Do uzávěrky se nám vyjádření samotného Čaroděje nepovedlo získat.
Kdo jsou tito lidé? Odkud přišli? Nehrozí nám od nich nějaké nebezpečí? Tento případ budeme i nadále sledovat.
Solo Kapr
Dne 28. června 524 třetího věku
Máme pro vás další šokující podrobnosti o cizácích, kteří se zjevili jakoby z ničehož nic v ulicích Rejku. V současnosti se nacházejí na Třebahradě pod pečlivým dohledem samotného Čaroděje. Ani ten ale prý není schopen určit za pomoci své obrovské moci, co jsou cizáci zač.
Nahlédli jsme za vás do učené knihy z pera DRMg Zefýra Dajmoni a jiné bestie krvesajné. Podle skutečností, které se nám o cizácích povedlo doposud shromáždit by mohlo jít o démony až čtvrtého stupně.
Zeptali jsme se třech významných reprezentantů našeho království na jejich postoj k cizákům, zejména k výsledkům našeho vlastního šetření:
Královna: Kdyby tady byl můj manžel, tak by řekl, že jsme je přijali v našem království jako hosty a z toho pro nás vyplývají určité závazky. Ano, je třeba pozorně je zkoumat, ale na ukvapené akce je příliš brzo.
Generál: Démoni? Tak to mi vůbec nepřekvapuje. Jednoznačně jsou hrozbou pro naše království. Riziko je příliš vysoké. Uvedl jsem do pohotovosti elitní jednotky. Co jsou zač ať zkoumají vědmáci a čamágové na pitevním stole!
Čaroděj: Ale jděte! Ano, je pravda, že nejsem schopný je zařadit, ale neviděl bych to tak tragicky. Magie je nevyzpytatelná a i já mám jen střípky znalostí. Navíc zařadit dokážeme jen nás lidi. Požádal jsem o pomoc příslušníky starších ras. Je dost možné, že jde o přerostlé trpaslíky nebo o nám neznámý druh barbarů či elfů.
Podle našeho zdroje blízkého hradu je situace velmi vážná. Královna je nerozhodná a jako žena má zkreslený úsudek. Čaroděj je při vší úctě poněkud lehkomyslný. Jediný rozumný názor nemá bohužel při konečném rozhodování patřičnou sílu. Ptáme se, musí být povražděni zástupy nevinných, aby to rozhoupalo vládu k rozhodnutí? Proč čekat až cizáci načerpají svou nelidskou moc? Proč nejsou alespoň izolováni?
Dne 29. června 524 třetího věku
Dnes v časných ranních hodinách byli görinskými hordami přepadeny a vypáleny dvě pohraniční vesnice. K jednání na hrad byl ostrou nótou předvolán görinský velvyslanec.
Tváří v tvář královně nejprve zapíral, ale poté co se jeho chabým vytáčkám královna vysmála, se drze přiznal! Poté sundal ze své levé ruky jelenicovou rukavici, zakoupenou u fa Rukavičkářství Jelínek v Dlouhé ulici 300 kroků od náměstí za 15 zl., a hodil jí královně k nohám.
Království je ve válce! Krvelačné hordy táhnou na hlavní město s úmyslem znásilňovat, vraždit a loupit! Občané do zbraně! Za krále a královnu! Hrr na ně!
Dne 29. června 524 třetího věku
Vítězství! Rejcká vojska nejprve zastavila plenící hordy, aby je posléze obrátila v zbabělý úprk hluboko do vlastního území.
V prvních liniích naší chrabré armády bojovali právě oni tajemní cizinci, které naše moudrá královna tak pěkně přijala, a kteří nám naši pohostinnost svou rekovností nastokrát oplatili. Naši hrdinové nejprve sami v lítém střeleckém souboji zdecimovali přední voj nepřítele a podařilo se jim zabít jednoho z nepřátelských generálů. Později chrabře hájili přístupovou cestu na Rejk a dokázali ji uhájit navzdory obrovské přesile do příchodu našich elitních jednotek. Tím však výčet jejich rekovných skutků zdaleka nekončí! Za bílého dne se odvážně vplížili do nepřátelského tábora a snad jen ohněm ve svých chrabrých srdcí zažehli a na prach spálili ohavné obléhací stroje. Görinské hordy se po tomto debaklu rozhodly zbabělým útěkem spasit své duše, avšak naši hrdinové na hrotu našeho protiútoku kosili nepřátelské hordy a dokonce pronikli hluboko do nepřátelského území, které v odvetu vypálili. Po dnešním dni si zajisté Göringští dobře rozmyslí natahovat své špinavé pařáty po posvátné rejcké půdě!
Dne 30. června 524 třetího věku
Dnes odpoledne se na půdě Neviditelné univerzity konalo mimořádné zasedání SČMB (svaz čamágů a bardů). Podle našeho zdroje blízkého vedení svazu, byla hlavním bodem zasedání otázka původu Hrdinů. Hrdinové prý budou pečlivě zkoumáni největšími kapacitami v oboru aplikované i teoretické magie a absolvují řadu testů. Ty mají zjistit, zdali nejsou Hrdinové magicky nadáni. Cokoliv bližšího nám však do uzávěrky tiskový mluvčí svazu odmítl sdělit.
My jsme nicméně zaznamenali tři následující skutečnosti, které velmi pravděpodobně s celou magickou kauzou souvisí. Posuďte sami:
Pan Myšilov, odborník na dravce nám oznámil, že nad městem pomateně kroužilo celou hodinu hejno orlů, kteří evidentně nebyli ve svém peří. Někteří dokonce do sebe vráželi, a každou chvíli prý to vypadalo, jako by dravci zapomněli k čemu mají křídla.
S večerem do hospody u Zeleného draka přibyl knihovník Neviditelné univerzity, nezřízeně holdoval alkoholu a neustále plačtivě vykřikoval: Mé knihy! Mé knihy!
A na konec těsně před uzávěrkou si několik občanů, bydlících nedaleko Neviditelné univerzity stěžovalo na nepřirozeně hlasitou a pronikavou hudbu, z které jim doslova trnuly zuby a odpadávaly uši.
Dne 31. června 524 třetího věku
…..Častokrát, za odporně deštivých dnů, si vzpomenu na chvíle, kdy jsme byli pány času. Kdy náš sebemenší zásah v minulosti mohl nečekaně ovlivnit současnost i budoucnost. Vím, že Stráž času má za úkol bránit těmto zásahům, případně napravovat jejich následky. Ale kdybych mohla, kdybych byla imunní proti časovým paradoxům, okamžitě bych provedla alespoň jednu změnu ve své minulosti, což by silně zjednodušilo můj život.
Zpět. Mým úkolem je podat zprávu o činnosti stráže během 14 dní v srpnu 2001 na přechodné základně Kynžvart, kde probíhalo školení nových agentů. Z důvodu utajení jsme se sešli přibližně 100 km od Kynžvartu, rozdělění do 3 úderných jednotek. Kvůli maskování jsme si dokonce mezi sebou vyměnili batožiny, což (nejen) mne nepotěšilo, protože jsem si výrazně pohoršila (aspoň o 6 kg!!!). Před přesunem na Kynžvart jsem si ještě vyzkoušeli nový způsob boje, který se mi líbil, protože vajíčko přivázané na mé hlavě zůstalo celé. Někteří na tom byli ovšem hůř a bitvu spojili s vlasovým vaječným zábalem. ☺︎
Pak konečně nadešel vytoužený okamžik. Kynžvart!! Nebudu popisovat běloskvoucí nádheru právě zrestaurovaného zámku, ani krásu západů slunce nad Mlýnským rybníkem, ani hebkost trávy na louce v lese, neboť většina z vás to zná. Je také nemožné detailně popsat všechna naše dobrodružství, nebo zachytit atmosféru, která hodně přispěla k celkovému vyznění tábora. Bylo to prostě skvělé, nepřekonatelné a neopakovatelné. Myslela jsem si, že po 3 letech v Supu mě nemůžou moc překvapit. Jsem ráda, že jsem se mýlila.
Časová brána nám umožnila vtrhnout do válečné vřavy, do klidné atmosféry starého Japonska i do dob pravěkých, abychom zajistili správný chod dějin navzdory snahám odpadlíků a zrádců, kteří se neustále snaží historii změnit.
Bezpochyby nejvíce utkvěla v paměti agentů akce "Kenedy" a její následky. Během nočního poplachu jsme absolvovali sjíždění na kladce (tak hluboký zážitek, že někteří z nás jím byli viditelně poznamenáni až do konce tábora - popálení od lana se hojí dlouho ☺︎. F. Kenedyho (vedení Stráže zjistlio, že při atentátu zemřel pouze jeho dvojník).
Po splnění akce jsme šli klidně spát s dobrým pocitem, že historie je v pořádku. Jaké bylo proto naše překvapení, když jsme se probudili!!! Z amplionů zněly budovatelské písně a vedení Stráže se změnilo. Místo Romellů tu byl náhle Lenin, Stalin a Gagarin, nejvyšší šéf se změnil z Falkenberga v Luka Skywalkera! Nic nechápající jsme byli vyhnáni na rozcvičku, kde jsme za stálé buzerace socialistických lídrů "tlačili vozík s uhlím, mávali vlajkami v průvodu a házeli mandelinky zpět za oceán." Nástup 3 kroky od hráze rybníka a povel "dobrovolníci na koupání 10 kroků v před!" je nezapomenutelný stejně jako budovatelské jídlo Rudý mls či chléb údernice. V podobném duchu komunistické propagandy a buzerace se nesly i další události a je nutno podotknout, že našim socialistickým vůdcům jejich role sedly přímo na tělo ☺︎. Časem nám došlo, že tato změněná realita je důsledkem nějaké změny v minulosti, kterou musíme zvrátit, což se nám po přemožení komunistů podařilo.
Silným zážitkem bylo pro většinu z nás také Šíření civilizace. V kostýmech Homo erectus (plavky a bohaté ochlupení po celém těle - lidské vlasy přilepené škrobem) jsme se vydali na přímý pochod. Bylo již k večeru, chladněji, škrob nepříjemně tuhnul a bránil v pohybu na končetinách i na obličeji a nohy nezvyklé na bosou chůzi občas protestovaly. Trasa mé skupiny vedla právě přes městečko Kynžvart, k velkému obveselení mému i některých místních obyvatel ☺︎.
Jelikož při některých akcích Stráže času byly zaznamenány sabotáže, pokusili jsme se o odhalení zrádce v řadách našeho velení. S úspěchem jsme kontaktovali tajnou spojku v Mariánských lázních. Naše skupina ovšem ihned neodhalila rafinovanost kódu, který jsme od ní získali, neboť byl maskován jako telefonní číslo v novinách. ("Ti organizátoři jsou úžasní! Oni dali kvůli hře do novin inzerát!) Teprve po zmateném telefonátu s nějakou věštkyní v HK ("Haló, tady agent Plaváček, můžete nám pomoct s tou šifrou?") jsme si uvědomili význam toho čísla ☺︎. Akce se tedy nakonec zdařila, ale zrádce přesto nebyl odhalen, což mi připomnělo strastiplné hledání Svatého Grálu, který také nebyl nalezen.
Ne. Když tak popisuji časové akce, beru zpět svá úvodní slova. Na své minulosti nechci změnit ani píď. Neboť všechno souvisí se vším, jak mě naučil pobyt ve Stráži času. Takže změna v mé minulosti by třeba odstranila to špatné, ale pak by mě minuly i ty dobré zážitky, o které nechci přijít. Proto nechť čas běží dál, nezměněn, až do konce Věků…
Agent Amalka
Okolí zámku Kynžvart bylo již dějištěm mnoha Supích táborů. Je tedy pochopitelné, že většina Supů má k těmto místům velmi intenzivní pouto. Po prožití několika dnů nabitých nezapomenutelnými zážitky se Kynžvart opouští velmi těžko. Loučení je vždy srdceryvné a účastníky může utěšit jen to, že za rok zase snad tady ....
Nám se Zuzkou se ale nechtělo čekat celý rok. A tak když se vyskytlo pár volných dnů, vyrazily jsme. Nechtělo se nám nic moc plánovat a v takovém případě je nejjednodušší jet stopem. Zuzka byla na tři mávnutí u nás a na dalších pět jsme se dostaly do Karlových Varů. Prohlédly jsme si rodiště významného a zasloužilého Supa Pavla Zubera (mimochodem, je to moc pěkné městečko, ale ta voda tam je hnusná! ) a po chvíli debat, co dál, jsme se rozhodly jet tam, kam nás srdce táhlo - na Kynžvart.
Před západem slunce jsme se vynořily u Mlýnského rybníka. Odhazujeme batohy a vrháme se do trávy. Obě to cítíme. Tady jsme doma. No a rázem jsme se ocitly ve víru vzpomínek. (Bylo jich nepřeberně, ale pro pořádek budu uvádět jen ty, které se vztahují k letošnímu táboru Městská hlídka.) ...Sem nás po ránu honili ti mrzcí organizátoři a nutili nás plavat! Opravdu důkladné rozcvičky, po takové koupeli se rozhodně nikomu aspoň hodinu spát nechtělo!... Teď jsme rybník nalezly z větší části zelený a shodly jsme se, že do toho by nás nikdo nedostal. Navzdory tomu se v něm vodomilka Zuzka druhý den ráno dobrovolně vykoupala, ale to bych předbíhala.
Do setmění je ještě chvíle času a tak obcházíme známá místa. A stále a na každém kroku potkáváme duchy lidí a her, které jsme tu prožily. Míjíme polorozpadlý mlýn. ....Tady byla ta Mírova úžasná chlopňovka! Já ji teda pořádně zvorala. Byl to náš první úkol v terénu, mladí strážníci čekatelé těsně po dokončení výcviku vyrazili do ulic města Ankh-Morporku bránit zákony a spravedlnost. A hned jsme narazili na zapeklitý případ zavražděného řezníka. Nejdříve jsem dělala přesně to, co nám říkal Kpt. Elánius při výcviku. „Když uvidíte, že se někde děje nějaký zločin, začněte si pískat a rychle pryč!“ Tak jsem vraždu ignorovala, ač můj smysl pro spravedlnost se bouřil. Zvítězil výcvik, šla jsem podat hlášení, že se nic neděje a dostala jsem pěkně vynadáno. Pak jsem se podle rozkazu snažila být více samostatná. Dopadlo to tak, že jsem postupně zatkla dva nevinné občany. Kapitán už ze mne byl vpravdě zoufalý ☺︎. Někteří dopadli ale ještě hůř, hned první den ve službě porušili rozkaz nejdůležitější „Hlavně se nenechte zabít!“ .....
Pokračujeme po cestě a vzpomínáme, jak jsme se tu mlátili petflaškama při boji o lístečky. Myslím, že současný způsob boje, kdy zásahový bod tvoří krabička od Ramy a mečem je umělohmotná láhev, je už téměř dokonalý. Jenže jako členové hlídky jsme pod tričky museli nosit ještě hrudní štít z linolea. Proto se mé původně spací tričko změnilo na bojové, bylo totiž jediné, které jsem oblíkla přes ten štít, jenž mimochodem odporně překážel pohybu a člověk si připadal jak obrněný vůz.
Docházíme k zámku. Stavba nové příjezdové cesty docela pokročila. Už je zamčeno, tak se aspoň přimykáme k mřížím a díváme se na nádvoří. Teda, cestičky by chtěly uhrabat. A už jim to tu zase zarůstá. Hrůza, když tu nejsme! Takhle jsme si se Zuzkou notovaly, když nás vyrušil hlídač. Dokonce nás poznal! Úžas. To on nám poradil, kde nejlíp spát. Řekl nám, že jednou za noc musí obcházet i okolí zámku a že má infra zářič, takže by nás v noci stejně našel. To mě docela překvapilo, já myslela, že hlídají jen zámek.
Samozřejmě musíme navštívit ještě další památná místa. Kapli ....vlastně chrám Bel Shamrota, šíleného a krvelačného boha. Vzpomínám na setkání s jeho roztomilou ženou, kterou jsme bohužel v zájmu lidstva museli zabít ☺︎, na boj s démony, na lezení po laně, které zvláště pro mne bylo letos nezapomenutelné. Samozřejmě mi to asociuje úvodní hru. Omylem zabiti Smrťovým učedníkem Mortem jsme museli překonat mnoho překážek, abychom se mohli opět vrátit mezi živé. Jednou z nich byla řeka, přes kterou vedly dvě cesty. Zhruba ve výšce 2 metrů vedlo lano suché cesty, dole, sotva dvacet cm nad hladinou vedlo druhé lano pro mokrou cestu. Každý musel sám zvolit. Nebylo to lehké. Ve tmě voda vypadala děsivě a hluboce. Navíc jsem si nechtěla namočit rifle, které schnou věčnost. Tak jsem se přinutila vydrápat se na poměrně tenkou břízku a vydala jsem se mokrou cestou. Nejprve jsem musela přestát dost rychlý a prudký sešup. Přímo jsem cítila, jak se mi dře kůže. Pak jsem začala ručkovat. Brzo jsem ucítila vodu na zádech. No, trochu se asi přece jen namočím, myslela jsem si... Trochu!!! Když mi voda začala šplouchat do obličeje, sundala jsem nohy z lana. Skoro jsem zpanikařila, naštěstí to už bylo skoro u břehu. Myslela jsem, že budu vraždit. Žabáka, samozřejmě, který byla za to lano zodpovědný a který ho inteligentně napnul mezi tak tenké stromy, že se lehce ohnuly. Podobné pocity mělo tu noc ještě pár jedinců ☺︎, kteří důvěřivě zvolili suchou cestu, zejména při setkání s těmi, co šli mokrou cestou a byli mokří jen do pasu, zatímco my od hlavy k patě....
Z příšeří jukají další vzpomínky. Tady byl Klášter Kaolin. V blátě se tu při devíti stupních Celsia utkala elita hlídky ... Tady nás zákeřně spoutali... Tady jsme prováděli pochodová cvičení... Tady jsme běhali jak zjednaní při klasické dobývací hře, tentokrát s legendou těžby „hoven“, cenného vývozního artiklu.
Noc trávíme na ostrůvku. Ó, ta romantika! Zcela neromanticky dle rady hlídače vysazujeme zámek u branky na ostrůvek a ukládáme se k spánku. Sice tu strašně fučí, ale vítr přivál další vzpomínky. Před očima se nám promítá velkolepá vodní matračková bitva, kdy jsme se úžasně vyřádili i za cenu lehčích omrzlin u některých jedinců. Po ní následovala hra na přežití, pečení jater na ohni, obřad Ašk-ente, čili přivolávání Smrtě a další den pouta. Putování v neustálém dešti při sledování Mrakoplaše a hledání mocného kouzla Oktáva. Báječné Lazurové jeskyně, kam jsme taky chtěly zajít, ale už jsme to nestihly....
Ráno při odchodu míjíme zmrzlinový stánek, oblíbené útočiště Supů při práci. Jako již tradičně - zmrzlina opět není ☹︎. Opouštíme Kynžvart stejnou cestou, jakou každý rok účastníci chodí na vlak. Přímo cítíme tu zvláštní, nepopsatelně stísněnou a melancholickou náladu, která se pojí s koncem tábora. Zuzka říká: „Víš, já jsem si vždycky představovala, že Kynžvart existuje jen v tu dobu, kdy tam je tábor. Že je to magické místo, normálně ukryté v jiném čase a prostoru. A to, že je tam i teď, na konci srpna, tuhle teorii vyvrací.“ Tahle myšlenka mě přímo nadchla, proto jí okamžitě vracím platnost. „No jo, to je jasný, Kynžvart určitě věděl, že sem jedeme, a tak se vynořil z toho jiného časoprostoru kvůli nám. A teď už tam určitě zase není.“ Obě se tomu potěšeně smějeme. Ale smích nám vadne na rtech. Minuli jsme odbočku na železniční zastávku Kynžvart. Právě míjíme ceduli značící konec obce. A místo očekávaného nápisu Lázně kynžvart tam stojí Stará voda. To je důkaz! Kynžvart vážně zmizel. Zkrátka to místo je, jak se asi shodneme, prostě kouzelné. ... ☺︎
Po té, co jsem popsala spoustu řádků různými úvody, a žádný se mi nelíbil, rozhodla jsem se úvod vynechat. Takže - jdeme rovnou na věc!
Tentokrát nebylo těžké poznat účastníky víkendovky už na nádraží, ačkoli několik bylo nových. Všichni krom Pavla F. měli slepeckou hůl různého původu. Třeba moje byla ještě před pár hodinami násadou od smetáku, Jerry měl bambusku, někteří vlastnoručně vyrobené klacky. Nejvíc se mi líbila Dášina laťka, kterou zřejmě uzmula nějakému rajčeti. Cesta kvůli výluce trvala déle, ale až na menší sprchu mattonky (já v tom byla tentokrát nevinně!) proběhla bez problémů. Spolu s námi na Kuksu vystoupila podivná trojice, která mohla někomu připomínat Fretku, Zuzku a Emana. Ale to bylo jen zdání, protože nám neodpověděli na pozdrav a zmizeli za rohem.
V zápětí se zpoza rohu vynořil sám hrabě Špork, notně opilý, podpíraný svým Pohůnkem. Blábolil cosi o léčivé vodě a svých očích, všichni jsme se strašně smáli, takže si to moc nepamatuji. Pak nechal kolovat jakýsi podezřelý nápoj. Kupodivu ho všichni ochotně pili. Mně stačilo si přivonět a už svět pozbýval jasných kontur. Ano, hádáte správně, oslepli jsme. Poté se nás ujali jacísi lidé a zjevně v dobré vůli nás chytli za hole a kamsi odvlekli. Jenže... Na vlastní kůži jsem pocítila, jaké to je, když takového slepce, který je se svou holí schopen se sám pohybovat, někdo chytne a začne mu „pomáhat“. Vede to k naprosté ztrátě kontaktu se světem a velkému zmatení. Takže mi ZMP (znalost místního prostředí) nebyla nic platná. Když jsem oslepla, ztratila jsem také schopnost odhadu vzdálenosti. Zkrátka, jakožto začínající slepec jsem si vůbec nebyla jistá, kam jdu, i když mi rozum napovídal, že jsme určitě na cestě k hospitalu.
Tam jsme také po dlouhém ohmatávání zdi dorazili. Hned se nás ujali místní mniši, vedeni otcem Brunáciem. Milosrdně nám poskytli přístřeší. Bohužel v místnosti, kde nás ubytovali, rozmístili na zemi matrace nějak úplně nelogicky (možná to bylo schválně, nevím), čímž podstatně ztížili orientaci a já pravidelně místo u dveří končila ve výklenku okna, jak jsem později rekonstruovala. A co teprve těch pět, kteří na Kuksu nikdy nebyli. Ti museli být zmateni ještě víc. Vytvořit si totiž obraz o nějakém prostoru, který jste nikdy neviděli, je hodně těžké. Já jsem si to vyzkoušela až později, při cestě do restaurace.
Po seznámení s prostředím (ohmatali jsme si umyvadlo, záchod, zrcadlo a jiné důležité věci) nás laskavý otec Brunácius naučil Brailovo písmo, abychom nebyli odříznuti od světa informací. Překvapilo mne, jak bylo lehké. Až později jsem se dozvěděla, že to byla zvláštní Fretkova odrůda.
Usínání a probuzení se šátkem na očích mi nijak zvlášť nevadilo. Ale byla jsem docela ráda, že jsme na práci přechodně prozřeli. Přece jen jsem se jako slepec cítila poněkud nesvá a stísněná, navíc to bylo hodně namáhavé na soustředění. Člověk musel neustále myslet na to, kde je, případně kam se chce dostat, kam odložil jakoukoli věc... Největší strach jsem měla o svou slepeckou hůl, bez které by se veškerý pohyb opravdu ztížil. Hůl má totiž daleko větší dosah než ruce. A ve známém prostředí, když jsem věděla, že nikde kolem nejsou žádné větve a jiné překážky v úrovni obličeje, jsem se byla s holí schopna pohybovat docela rychle.
Ihned po vstupu do hospitalu jsme ale zase oslepli. Po dobrém obědě nás otec Brunácius přiměl realizovat své velikášské plány. Představte si, zatoužil mít na zahradě divy světa. Nejprve jsme se chvíli máchali v kašně a lovili z ní peníze, asi aby bylo na následné stavby. No a pak jsme po dvojicích stavěli. Nevím, jak probíhala stavba velkolepé Eifelovy věže (ze dřívek a izolepy), Sochy svobody z novin ani provázkového bludiště. Vím jen, jak jsme s Pavlem stavěli pyramidu. Fretka - ehm vlastně otec Brunácius - nám dal čtyři asi čtyřmetrová prkna, provázek, špendlíky a balík novin. Když řekl, že z toho máme postavit pyramidu, myslela jsem si, že se z místní léčivé vody pomátl. Ale nakonec se to podařilo, i když během stavby bylo několik nebezpečných momentů. Naštěstí Pavel je technický typ, takže to zvládl. Ovšem v momentě, kdy stál slepý na židli pod vrcholkem právě vztyčené pyramidy a svazoval k sobě ty prkna, jsem o něj měla opravdu strach. Když jsme pyramidu omotali provázky a na ně navěšeli novinové papíry, udělala jsem z Pavla pomocí toaleťáku strašlivou mumii, která pak děsila v pyramidě návštěvníky.
Stavba nám zabrala většinu odpoledne. Po večeři jsme si podle pokynů sbalili spacáky a vyrazili do neznáma. Pro pár z nás byla cesta do Betléma sice notoricky známá, ale po slepu to získalo zcela nový rozměr. Zejména cesta po kolejích byla docela psycho. Nejen, že jsme pořád zakopávali o ty pitomé pražce a šutry, ale navíc jsme pořád trnuli, kdy se vyřítí vlak. Teď si možná posměšně odfrknete. Přece vlak je slyšet na míle daleko! No, měli jste tam být. Zrovna tam lítala letadla jak šílená, každou chvíli nějaký náklaďák...pro nezkušené a vyděšené slepce bylo velmi těžké poznat, čemu ten který zvuk patří. Vedla nás Zuzka, která viděla, jenže už byla tma a ona neměla baterku. Zkrátka jednu chvíli někdo řekl vlak! A následovaly různorodé pády a parakotouly z toho náspu. Když jsme došli na silnici, všichni jsme si oddechli.
Zuzka, která o týden před tím docela slušně zabloudila, byla trochu zmatená, a tak jsme jí my, slepí, museli popisovat cestu. Ale šťastně jsme došli do Betléma. Zpívalo se, povídalo, pekly se buřty, prostě nádherný večer.
Ráno jsme vidoucí spěchali na zámek, protože práce nečekala. No a nedělní odpoledne se stalo tím šťastným okamžikem, kdy jsme prohlédli. Tedy, nebylo to lehké. Po dvojicích jsme se vydali hledat nějakého plesnivého starce s kouzelným lektvarem. Začalo to tím, že nás vyvedli ven a řekli, pod jakým azimutem je první zpráva. Busolu jsme neměli, ale nijak zvlášť to nevadilo. Po chvíli ohmatávání zdi v úplně špatném směru (nejspíš jsme byli velká atrakce pro turisty, jedna paní nám dokonce nabízela pomoc) nám Fretka musel poradit. Sever jsme totiž určili úplně špatně. Teď se uplatnila naše znalost pseudobrailova písma. Další zpráva byla u jedné ze soch, třetí v bazénku. Ještě štěstí, že Jerrymu v tom horku vůbec nevadilo do toho humusu vlézt. Z vody mám hrůzu i když vidím, poslepu bych se asi zbláznila.
Jerry taky vlezl do kanálu pro kazetu s Fretkovým zdlouhavým popisem další cesty. Málem tam prý spadl, což jsem naštěstí neviděla. Poslechli jsme si kazetu a Jerry nadšeně volal: „Já vím, to máme jít do té hospody!“ Taky jsem si to myslela, ale jelikož si hospod moc nevšímám, nebyla jsem si úplně jistá, jak do ní dojít. Naštěstí tohle je Jerryho parketa. Chytil stopu (nebo slinu) a jel jak F/fretka, takže sice jsme vycházeli o dvacet minut později, než první dvojice, ale jako první jsme si objednali nápoj, po kterém nám definitivně spadli šátky z očí. Mohli jsme potom sledovat bloudění ostatních dvojic. Došlo k pár opravdu zábavným situacím. Například když Béďa žádala nějaké turisty, aby jí přečetli papír, co jsme dostali, v domnění, že je to zpráva. Ta turistka musela být dobře zmatená, protože to byla stokoruna. Ale všichni nakonec vyléčili svou slepotu, což byla opravdu úleva.
Za zmínku stojí i nedělní, čarodějnicový večer. Natáčeli jsme film tou metodou, kdy dvě skupiny střídavě vymýšlely scény. Vznikl z toho pěkný mišmaš, nikdo, kdo tam nebyl, to asi nepochopí. Ale o zážitky nebyla nouze, málem jsem umřela smíchy při scéně, kdy si Fretka s Jerrym vyznávali lásku. Při upalování čarodějnic mně a Dáše zase moc do smíchu nebylo. Naše improvizovaná hranice byla hromada papíru politá benzínem. Mě jako chemika vlastně nepřekvapilo, že chytly benzínové výpary, takže se nám na chvíli zorné pole změnilo v ohnivou kouli. Naštěstí se nikomu nic nestalo, takže víkendovka byla zdárně ukončena se stejným počtem účastníků jako na začátku.
Na závěr malé zhodnocení. Temno bylo slibováno už dlouho, jsem ráda, že se nakonec uskutečnilo, protože to byla nepochybně skvělá, netradiční víkendovka, která přinesla velmi působivé a neobyčejné zážitky. Částečně nový organizátorský tým se uvedl výborně. Pevně doufám, že to nebyla poslední víkendovka z jejich dílny, protože tím by byl celý Sup významně ochuzen. Těším se i na případné Temno II. Ještě jednou - díky organizátorům!