Tak tady se nacházejí všeliké záznamy a postřehy ze SUPích akcí i z akcí lidí se SUPem spřízněných. I když narážím na nedostatek materiálu - ony se v poslední době ty zápisky příliš nevedly, takže tu budou spíš starší věci.
Zatím bych si dovolil začít několika texty, které vyšly v Ivanově občasníku SUPí dráp. Nejsou zrovna nejaktuálnější, rok 1993 je přece jen už nějaký čas za námi, ale lepší něco, nežli nic...
15.-17.10.1993
Takže první, co jsem dostal byl canc z Cimrmanologického kongresu (autorem je Radek Slovák alias Redy). Bohužel musím říct, že jsem se této akce neúčastnil ač jsem chtěl - zájemců o účast bylo totiž tolik, že organizátoři nakonec tvrdě omezili jejich počet losováním. No a já se tam nedostal. Místo toho jsem strávil velmi příjemný víkend na Sloupu u Nového Boru s Pigim a Světluškou. Předpokládám, že bych časem mohl naskenovat něco diáků, které jsem tam udělal a umístit je sem...
12.-14.11.1993
Dračí stíny byly tuším posledním víkendem, kterému sloužila jako základna supí chata ve Sloupu. Přiznám se, že vedle Meče (proběhl následující rok, ale já si z něj nic nezapsal, mohl bych posloužit snad jenom fotkama...) to byl asi tak nejnáročnějsí víkend s touhle bandou, který jsem zažil.
4.12.1993
Kam čert nemůže Redy popisuje návštěvu plesu ZČHB MOA...
No a teď pro změnu něco z
mého pera:
25.-27.6.1993
se na zámku Valeč konal Hematologický kongres snad nejmasovější víkendovka, kterou pamatuju (navíc první, jíž jsem v rámci SUPa absolvoval). Tehdy jsem si občas po návratu domů něco poznamenal a tak můžu i něco uveřejnit. Mimochodem - na Kongresu mimo jiné zaznělo i několik referátů, jejichž texty najdete tady. Dodnes si pamatuji větu použitou v jednom z nich, která zněla Gradace kumulace negace konvergence vede k antagonistické relaci entit
28.- 31. 10. 1993
pořádali Ivan, Síta a Marcela v
Podbořanském Rohozci víkendovku s názvem Vyvraždění Slavníkovců. Cosi jsem
si tehdy zapsal do zápisníčku, no a teď to dávám v plen...
Není to ovšem jediné líčení této akce, které si můžete přečíst - Ivan mi
poslal textík zahrnující i čtvrtek (já dorazil až o den později), jehož autorem je
Eva Sedláčková a který vyšel v jednom ze starších čísel již zmiňovaného
Supího drápu.
Najdete ho tady.
A když už jsme zase zpátky u Supího drápu, ještě u něj
chvíli zůstaneme:
5.-7.11. 1993
se jeden z domků v zahradě zámku Hrádek u Nechanic proměnil v sovětský kolchoz, na nějž přijíždí parta mladych komsomolců. Své zážitky z Celiny líčí Mirek Hodač.
15.-17.4.1994
byl další povedený víkend, tentokrát alchymistický. Jmenoval se V čase mandragory
A jak vidno, přehoupli jsme se do roku 1994 a budem v něm
vesele pokračovat. Nedlouho po Mandragoře, totiž
3. - 5. června 1994
se opět na zámku Kynžvart odehrávala vzpomínková akce Meč s tématem vylodění v Normandii. Musím říct, že to byla po Dračích stínech snad nejnáročnější mnou absolvovaná víkendovka, při níž jsem málem přišel k popáleninám a o boty. Bohužel nějak nemůžu najít film, který jsem tam nafotil, takže přes mou dobrou vůli je to bez obrázků.
22. - 24. 4. 1994
dělal svou pokud vím první víkendovku v rámci SUPa Faust. Jmenovala se Říše snů, což je asi tak všechno co o ní můžu říct, protože jsem se jí neúčastnil. Na rozdíl ode mne se tam však vyskytoval Stelly, jehož zážitky jsou popsány zde
29.4. - 1. 5. 1994,
Club zabudnutých Sláwuóv - po Dračích stínech další věc z pera (či hlavy) Dana Palivce.
No a sláva, máme tu konečně něco aktuálního. Dokonce je to jenom čtvrt roku staré (přiznávám, dva měsíce jsem si ten text sušil v mailové schránce, ale pořád je to podstatně novější než věšina zbylého obsahu těchto stránek - psáno 22.8.1997). A každopádně se to konalo v době, kterou už osobně nepamatuji, neb v současnosti se již obvykle na supáckých akcích nevyskytuji...
11. - 13. dubna 1997
se Hrádek u Nechanic změnil v(tentokrát) arabský palác jako z pohádek tisíce a jedné noci. Svoje zážitky líčí Petra Senčuková.
31.10. - 2.11. 1997
si zájemci mohli vyzkoušet své herecké schopnosti ve Střemech na Mělnicku v rámci Kamerových zkoušek.
Datum nevím, 1998
proběhl kdesi (tuším, že na Hrubém Rohozci) víkend s názvem Kdo ovládne Českou republiku? Fretka mi z nějakého důvodu, který patrně zná jen on, poslal pouze výsledky voleb bez udání jakýchkoli dalších informací. Takže sem dávám alespoň ty...
Březnice, 15. - 17. 10. 1993
pořadatelé: Radka -Stelly - Čtyřlístek
Věda a víkendovka?
Ve dnech 15. - 17. 10. se na zámku Březnice uskutečnil Cimrmanologický seminář (zkráceně: CS - originální, že?), významná to vědecká událost, na které se sjeli delegáti z různých částí světa. Už to napovídá, že ohlas génia J. C. se prokousal nad rámec česko - rakouských výzkumů!
Samotný CS proběhl v pátek a mnozí z vás zasli nad referáty svých kolegů a nad tím, co J. C. ještě dokázal (nebo nedokázal!). Sobotní dopoledne, jako již tradičně bylo znesvěceno prací. Boys rušili pařezy, které jim často kladli účinný odpor svými tuhými kořínky. (Škoda, že taky nepřijel přítel Semtex.)
Odpoledne jsme hráli rozmanité hry od strkání velkých předmětů do imaginárních prostor přes počítání stromečků popsaných názvy děl J. C. až po večerní diskusi na ožehavá témata z různých období našeho života. Abych nezapomněl, taky jsme poznávali kukuče svých kolegů z let předškolních. A věřte, že kdybych se neznal, tak nepoznám ani sebe natož Pecku (o dalších nemluvě).
To nejlepší z programu si myškulíni nechali až na neděli. Divadlo - stop! Pro toho, kdo nezná pravidla jen stručně shrnu. Cílem vybraných soutěžících bylo co nejdříve uhádnout divadelní ukázku, obvykle zdařile secvičenou taky - orgory, a cílem jmenované komise, které jsem předsedal, bylo co nejefektivněji zatemnit mozkovny soutěžícím nějakou zavádějící radou.
Celkově CS proběhl bez větších mravních přestupků (samozřejmě
teď nemyslím všechny ty, co si zapomněli sundat bačkory po nedělní prohlídce
zámku) a nedošlo, pokud vím, k žádné fyzické úhoně (hlavně díky tomu, že si
Luboš nevzal lano). Osobně CS hodnotím podle vlastní (původně vogonské) stupnice
známkou 351-A (slovy: ULAMBA !) a rád se přikodrcám na nějaký další seminář.
Čau Americano,
prof. Redy Fox.
Ze záznamu mého referátu v Cimrmanologickém věstníku pojednávajícím o semináři úplně vypadl třetí bod, ač jej považuji za nejpřínosnější (asi jsem to při přednesu nedostatečně zdůraznil). Jedná se o to, že Cimrman ve svém slavném dopisu Ferdinandu de Lesseps použil oslovení "Milý pane inženýre". Lesseps ovšem inženýrem nebyl, byl to diplomat, nikoliv technik. Proč tak Cimrman učinil není známo.
Mgr. Ivan, člen korespondent
Sloup v Čechách, 12. - 14. 11. 1993
scénář: Dan
režie: Radek, ostatní pořadatele nemohu
vyjmenovat pro nedostatek místa
Jedním z vážných kandidátů na křišťálový globus Supu a titul Trhák roku za rok 1993, se stala víkendovka Království dračích stínů. Po dlouhé řadě Supích měkkáren to byla akce, na níž se účastníci unavili něčím jiným, něž poleháváním a nicneděláním. Akce se zúčastnilo - jestli jsem dobře počítal - 14 účastníků a přibližně stejně tolik pořadatelů! Mezi účastníky byly jen tři dívky (již třetí víkend po sobě jsem byl na akci, kde bylo více chlapců než dívek; za mých mladých let to bývalo většinou obráceně)! Že by se mezi příznivci Supu nenašlo více odvážných děvčat troufajících si na nebezpečné výpravy?
Sešli jsme se pod fantastickým skalním sloupem, na němž se nachází hrad Sloup, v pátek o půl desáté večer. Hraničář, jenž za námi přišel nás vyzval k zavázání očí a poté nás odvedl někam pryč. Cestou na nás útočily neznámé příšery, proti nimž jsme se mohli bránit jen kopy, neboť za ruce jsme se vedli. Poslepu jsme museli zdolat i hučící peřeje přemostěné jen lávkou z dvou kmenů. Těm, kteří místo na most šlápli do studené vody, ostatní neměli co závidět. Po strastiplné cestě jsme dorazili do prostorné, suché jeskyně, kde jsme byli přivítáni obyvateli Království. V jeskyni jsme též mohli přespat, zas což byla slíbena (a později i vyplacena) odměna ve výši 5 zlatých. Kdo nechtěl, mohl spát ve vesnici v hostinci, jehož jméno jsem již zapomněl. Všichni ale chtěli, pět zlatých je pět zlatých. V hostinci jsme ještě dostali večeři a vyslechli dvě báje z dějin Království.
V sobotu jsme ve zmíněném hostinci dostali snídani. Potom jsme hráli hru zvanou Život. Na třech stanovištích vzdálených od sebe okolo 300m bylo možno plnit úkoly ověřující inteligenci, obratnost a sílu. Úkolů bylo na každém stanovišti celkem šest, každý bylo možno plnit v průběhu 30-ti minutového kola. Za splnění úkolu bylo možno získat jeden až dva zlaté. Na stanovišti inteligence byly předkládány klasické inteligenční testy spočívající v doplnění chybějícího znaku v logicky uspořádané posloupnosti obrázků, čísel či slov. Jen ve druhém kole byla místo nich lehká úloha ze stereometrie. Na stanovišti obratnosti jsme měli rozebrat a složit hlavolam, sebrat tenisový míček z pařezu dříve, než nám Stelly s Radkem chytí ruku do smyčky provazu, zasáhnout míčkem cíl na odvrácené straně svahu (lehké zvláště pro ty, kteří sloužili u minometů), střílet z praku, kuše a luku (z luku se střílelo ve visu hlavou dolů). Zvláště žertovná byla střelba z kuše. Šíp ze špejle se na čtyřech metrech odklonil od původního směru letu o 90o a skončil někde za rohem. Druhý šíp se zachoval stejně, jen skončil pro změnu za pravým rohem. Na stanovišti síly jsme dělali kliky (20 za zlatý, 40 za dva zlaté), sedy-lehy (50/80 za 2 minuty), přitahování na větvi (7/12), dřepy na jedné noze (2/5). V pátém kole jsme zápasili buď s rozhodčím (Zubřík) nebo s druhým soutěžícím. Cílem bylo vytlačit protivníka z kruhu. V šestém kole byla nejtěžší zkouška, zkouška síly ducha. Ke zisku zlatých stačilo zapsat se na zkoušku vlastní krví. K získání krve byl k dispozici nůž a spínací špendlík. Kdo napsal křestní jméno získal zlatý, kdo připojil příjmení dostal dva (ve výhodě byli lidé s kratšími jmény). Podařilo se mi získat 15 zlatých, což považuji za nadprůměrný výkon, výsledky ostatních ovšem neznám.
Život trval od 11 do 14 hodin. Potom jsme se vrátili do hostince, kde jsme dostali oběd. Po obědě jsme začali být pomalu (opravdu pomalu, trvalo to celé odpoledne) seznamováni s pravidly hlavní hry. Zvolili jsme jméno a povolání postavy, kterou budeme vytvářet. Povolání byla tři: válečník, zloděj a kouzelník. Dlouho jsem hamletovsky váhal mezi válečníkem a kouzelníkem; vposled jsem se rozhodl pro kouzelníka, čehož jsem brzy začal litovat. Na rameno jsme dostali slušivou kapsičku se žárovičkou napájenou plochou 4.5 V baterií. Na prsou a rukou jsme nesli papíry představující naše zásahové body. Zbraně byly pomazány křídou, cílem útoku bylo zamazat křídou zásahové body protivníka. Zasažení všech bodů znamenalo samozřejmě smrt.
V podvečer se konala dražba. Za získané zlaťáky jsme mohli kupovat zbraně a kouzelné vybavení potřebné ku kouzlení. Dražilo se naslepo, aby nebylo vidět, co kdo kupuje (se šátky na očích jsme strávili asi polovinu odpoledne). Zbraně zahrnovaly meče, řemdihy, dýky a kuše. Bojová hodnota dýky zhotovené z papírové čtvrtky a kuše byla velmi sporná. Účastníci, kteří si, jak říkáme, neberou servítek, dokonce prohlásili, že dýky a kuše byly k ničemu. Za celou noc jsme nespatřil, že by někdo použil dýku či kuš v boji. Jen válečníci mohli používat všechny zbraně, ostatní byli ve volbě omezeni. Kouzelníci mohli mít jen dýku a kuši, takže v případě boje jejich jedinou šanci na přežití skýtaly rychlé nohy. Meče (bylo jich šest a zahajovaly dražby) byly draženy za vysoké částky (15-17 zlatých). Válečníci za ně nezřídka vydávali celé své jmění. O dva řemdihy, jenž přišly na řadu poté, byl mizivý zájem a byly prodány za dva a jeden zlatý! Následovaly dva uzdravující lektvary pro válečníky a kouzelné předměty pro kouzelníky. Posledně jmenované byly do dražby nabídnuty jen 4 (slovy čtyři). Všichni kouzelníci dohromady měli tak k dispozici jen 4 kouzla (tj. čtyři vyvolání kouzla), takže po většinu putování pak kouzelníci ve svých družinách představovali jen početní a morální podporu. Kromě toho mohli kouzelníci neomezeněkrát vyvolat kouzlo Zjisti čas, dostali papírek s přepisem trpasličích run z Hobita (kdo zná Dana, přivezl si přepis trpasličích run již s sebou, kromě toho jsme na své cestě na žádné runové nápisy nenarazili...) a jako jediní mohli sbírat a přenášet kouzelné byliny (pokud nějaké našli). Zloději se mohli učinit nenápadnými tím, že jako jediní směli zhasnout své světlo, a jako jediní se mohli pokusit otevřít zámek (ani na zámek jsme nenarazili).
Konečně nám byly sděleny poslední informace. Byly nám opět zavázány oči (abychom neviděli, kdo je s námi ve družině). Mezi upřesňováním pravidel nám bylo sděleno, že našim cílem je přinést stříbrné vejce zlatého draka, a kdo nás na výpravu posílá. Jméno našeho zaměstnavatele jsem si též nezapamatoval.
Bylo po osmé hodině večer, když nás, stále se zavázanýma očima, odvedli do teleportu. Opět jsme se poslepu plahočili po strmých svazích, klopýtali přes kořeny a výmoly, narážely na stromy. Zubřík nám květnatě líčil, jak vypadá teleport, jímž procházíme. Cesta teleportem je snazší, než jinudy. Nicméně i tato cesta..., začal právě větu, když mu nohy ujely v prudkém svahu takže upadl. Má také svá úskalí, pokračoval dále. Poté co jsme byli jednotlivě zanecháni v lese bylo zapískáno a výprava začala.
Noční tmou zazářila světélka lampiček, jež hráči rozžali. Našim první úkolem bylo najít své společníky a utvořit družiny. Trvalo dosti dlouho, než jsem nalezl svoji družinu. Již jsem takměř ztrácel naději ve shledání. Odhodlal jsem se použít k navázání spojení svůj hlas, avšak teprve po několikerém zvolání do tiché noci jsem navázal akustický kontakt. Když jsem se vyšplhal k ostatním na protilehlý hřeben, zjistil jsem, že jsme teprve čtyři, tedy že jeden člen nám stále ještě chybí. Ostatní družiny na tom nebyly o mnoho lépe, jedna družina jednoho člena nenašla vůbec a zůstala pouze tříčlenná. Volali jsme chybějícího člena, ale marně.
Nakonec jsme se rozhodli již dále nečekati a vyraziti bez něho. Dali jsme dohromady zlomkovité informace, jež jsme dostali s sebou, a došli k závěru, že musíme hledat trpasličí stezku vedoucí po východní hranici Království. Se zeměpisem Království dračích stínů jsme byli seznámeni více než špatně. Naše putování jsme nezačali dobře. Vydali jsme se úplně jinam, než jsme měli. Šplhali jsme cestou necestou po příkrých stráních, klopýtali přes stromy a větve. Výsledek se brzy dostavil: zabloudili jsme. Brzy jsme už ani nevěděli, jsme-li ještě na území Království či nikoliv. Chůze nás stála mnoho sil a zdálo se, že nevede nikam. Nakonec jsme přišli na cestu, na níž jsme se sešli. Vydali jsme se po ní. Nevěděli jsme sice, zda jdeme správně, ale byla to alespoň cesta. S přibývajícím časem a kilometry se začala tvořit mlha vytvářející správnou strašidelnou atmosféru. Začali jsme právě pochybovat, že jdeme dobře, když jsme zpozorovali pozemní cíl ve dvanáct hodin.
Byla to část druhé družiny a spolu s ní náš ztracený pátý člen. Na jeho lístečku byly dvě důležité informace, které vrhly na náš případ úplně jiné světlo. Kdybychom je byli znali hned na začátku, byli bychom si ušetřili několikahodinové bloudění a trmácení po kopcích. Povzbuzeni šťastným shledáním a vybaveni novými informacemi nalezli jsme vkrátce trpasličí stezku a vydali se po ní. Netrvalo dlouho a dorazili jsme k příbytku ve skále. Z oken se linulo světlo a byl slyšet praskot ohně. Na zápraží seděl statný muž (Krok) a nad ním se skláněla žena. Buď pozdraven moudrý starče, začal jsme rozhovor. Pověsti o Tvé nekonečné moudrosti překračují hranice království. Muž se zachoval zcela tržně. Za informace o výskytu červené kouzelné byliny, již jsme nutně potřebovali ke splnění svého úkolu požadoval tři zlaté. Jak se později ukázalo, informace, které nám za ně poskytl byly nepravdivé (to si na Kroka budu pamatovat). Poradil nám ale, abychom šli dále, tam se nalézá další člověk, který nám může pomoci.
Za skalním obydlím se cesta vnořila do úzkého, klesajícího skalního kaňonu. Museli jsme jít velmi pomalu a opatrně, neboť cesta byla plná nástrah a nebezpečenství. Bylo kolem půlnoci, když jsme dospěli k místu, jež sluje Modlivý důl. Před chrámem vtesaným do skály rukama dávných generací, u pařezu posázeného svíčkami, jejichž světlo osvětlovalo lebku stojící na vyvýšeném místě vprostřed, stál poustevník (Křížák) s pohlednou pomocnicí. Buď zdráv, ó moudrý starče., zahájil jsem rozhovor. Pověsti o Tvé nekonečné moudrosti překračují hranice Království a Tvá kouzelnická zručnost je známa široko daleko. Požádali jsme poustevníka o kouzelný přípravek k přivolání víly. Rád Vám jej zhotovím, je Vám však známo, že k tomu potřebuji kouzelnou bylinu?, odvětil.
Kouzelné byliny se nacházely nedaleko - jen na druhé straně království, slabé čtyři kilometry odtud. Temnou, zato ale nerovnou cestou plnou kamení a kořenů jsme doklopýtali na silnici. Rychlou chůzí jsme došli na udané místo u hostince U sedmi trpaslíků. Po kouzelné bylině však nebylo ani stopy. Již jsme se s prázdnou vydali na zpáteční cestu, když jsme byli přepadeni statným válečníkem, jenž na nás hned zaútočil mečem. Po chvilce však ustal v boji a sdělil nám, že je Kvint že byl zaklet za neuposlechnutí králova příkazu. Můžeme jej vysvobodit, jestliže mu nějaká dívka dá dobrovolně napít své krve z rány, již si byla sama způsobila. Petra (jediná dívka v naší skupině) se netvářila příliš nadšeně. Byla to ona, kdo se při dopolední hře nepokusil napsat svoje jméno krví, neboť se jí dva zlaté nezdály jako dostatečná motivace. Poté co Kvint (Zubřík) olízl kapku krve z Petřina prstu, země se zatřásla. Zablesklo se a ozvala se hromová rána, ve vzduchu se vznášel dým. Kvint nám poděkoval za své zachránění a nabídl nám své služby. Ukázal nám místo, kde rostla kouzelná bylina (bylo to asi 150 m od místa označeného poustevníkem). Vzali jsme dvě a vydali se zpátky k poustevníkovi.
Dorazili jsme k němu ve dvě hodiny. Poustevník z bylin zhotovil kouzelný přípravek a ukázal nám místo, kde se vyskytují víly (bylo to skoro přesně tam, kde jsme utrhli kouzelné byliny). Vydali jsme se tam. Cestou jsme potkali tlupu složenou z ostatních dvou skupin. Oběma skupinám chyběli nějací členové a proto se nesportovně spojily. Tlupa doprovázená válečníkem Stellym najatým za peníze z nalezeného pokladu na nás použila kouzlo Zmrzni (jedno ze čtyř kouzel poskytnutých v dražbě kouzelníkům) a poté nás zákeřně napadla. V boji jsme neutrpěli žádné ztráty, bojové manévry nás ale hodně zdržely. Stelly vyzbrojený mečem na mě zaútočil. Použil jsme ke krytí kuši, avšak první rána mečem ulomila jedno křídlo příčného luku. Vzhledem k tomu, že nikdo z mé družiny se neobtěžoval mi přijít na pomoc, byl jsem nucen ustoupit. Stelly navíc nebyl osvětlen, takže jsem v noční tmě neviděl, jak dlouho mě pronásleduje. Ustoupil jsem pro jistotu asi dva kilometry. Teprve, když jsem došel na hranici Království, kterou nebylo možno překročit, vrátil jsem se opatrně zpátky. Moje družina si mezitím všimla, že jí někdo chybí a začala se po mně shánět.
Na stanoveném místě na nás již čekaly víly. Dříve než jsem stačil vyvolat kouzlo Přilákej vílu, víly nám vynadaly, kde jsme tak dlouho, popadly nás a vlekly nás pryč. Cestou jsme si museli opět zavázat oči šátkem (zavazování očí patřilo zřejmě k zvláštním zálibám pořadatelů). Víly nás vlekly neznámo kam. Cestou jsme byli napadeni obřím pavoukem. Museli jsme na něho střílet z luku poslepu. Byl na štěstí tak veliký, že náš střelec zasáhl. Kráčeli jsme dále po silnici, poslepu, vysokou rychlostí. Připadalo nám, že jdeme celou věčnost. Nezdálo se, že by cesta měla skončit. Když už se zdálo, že půjdeme celý zbytek noci, odbočili jsme ze silnice do kopce a po chvíli jsme byli vyzváni k odkrytí zraku.
Bylo pět hodin v noci. Jak jsme později zjistili, byli jsme na místě vzdáleném od Sloupu asi 7 kilometrů. V noční tmě se před námi šklebilo černé ústí jeskyně slibující mnohá tajemství i smrtelná nebezpečí. Využil jsem chvíle oddechu a zapálil kouzelnou tyčinku k přivolání víly, ale na víly to neudělalo valný dojem. Řekly mi, abych jim ten smrad nepouštěl pod nos.
Podle instrukcí víl jsme měli čekat, než přijde Radek. Dříve do jeskyně nesmíme. Bylo k ránu. Byla zima, byli jsme hladoví, unavení a zmrzlí. Bojové nadšení včerejšího večera značně opadlo. Zbraně byly poškozené, některé zcela zničené. Z obou kuší zbyly třísky vhodné jen jako párátko pro draky ve sluji. Baterie nápájející světélka byly vybité, takže žárovičky jen slabě žhnuly. Čas zvolna míjel. Čekali jsme skoro hodinu, než přišli ostatní hledači s Radkem a Zubříkem. V 5:40 jsme se vrhli do jeskyně. Nadešel čas finále.
Závěr v jeskyni byl vyvrcholením celého putování. Na pokraji smrti hladem, na pokraji smrti vysílením, na pokraji smrti zabitím od potvor obývajících jeskyni, ale stálo to za to. Jeskyně sestávala z velikých sálů pnoucích se vzhůru v obloucích vypadajících jako katedrály. Opatrně, držíce s v houfu, jsme pronikali do hloubi labyrintu sálů a chodeb. Jak nám již dříve řekl Kvint, potkali jsme v jeskyni jeho bratra, z něhož se po sežrání drakem stala zombie střežící jeskyni. Bylo to jeho dvojče, byli si vskutku k nerozeznání podobni. Kdybychom nevěděli, jak se věci mají. mysleli bychom, že je to sám Kvint, jenž zapomněl na službu, již jsme mu byli prokázali. Bojoval jako přízrak zbavený soudného rozumu. Útočil na nás jako šílený. Vynořoval se ze tmy, zasadil nekolik úderů mečem a zase zmizel, aby se příště vynořil na jiné straně. Když byl nakonec zahnán do pasti, bil se urputně. Ani pět bojovníků nebylo schopno s ním ničeho poříditi.
V malé jeskyňce umístěné jako kazatelna sídlil jakýsi pyrofor. Házel po nás prskavky a různé rakety a rachejtle. Než jsme ho zajali, počastoval nás několika ohňostroji, které zaplnily jeskyně praskotem a dýmem.
Byla to naše skupina, jež nalezla svoje vejce jako první. Vydrápali jsme se z jeskyně a prohlíželi si úlovek. Bylo 6:40, zhruba hodinu poté, co jsme vstoupili do jeskyně. Rozednívalo se. Věnovavše vzpomínku těm, kteří neměli tolik štěstí, jako my, kteří zahynuli v bojích s příšerami či padli po cestě, vyrazili jsme nazpět. Šli jsme ostrým krokem. Již za hodinu přibyli jsme do Sloupu.
V neděli dopoledne se již nic nedělo. Všichni jen spali, v krátkých chvílích bdělosti pak jedli. Spolu s několika dalšími jsem odjel poledním vlakem. Na nástupiště lehce sněžilo a proti noci se citelně ochladilo.
Jak jsem se zmínil na začátku, byly
mezi účastníky je tři dívky (mnohem více jich bylo mezi pořadateli). Další, co
mě překvapilo bylo malé množství Supů a stálých účastníků Supích
akcí. Že by se snad zalekli náročnější akce?
zapsal Ivan
Žil muž jménem Zeloran, sídlem na hradě nedaleko Tyrkysové věže, znalý kouzel a v dalekém okolí velmi vážený. Byl to mocný předák, a na jeho dvoře se shromáždila celá řada význačných mužů. A málokdo z těch, co se řídili jeho radami pak měli důvod si stěžovat. Vůlí bohů neměl Zeloran mužského potomka, ale jeho dcera Olwein vzbuzovala nejlepší naděje nejen svojí krásou a hrdostí, ale i zběhlostí v magii.
Celý svůj život zasvětil Zeloran pátrání po Nejstarších zákonech, dvanácti magických formulích, které vytvořili v dávných dobách legendární Mudrcové a uložili do nich všechno své vědění. S příchodem stáří však poznal, že jeden lidský život nestačí na splnění úkolu, který si předsevzal. Proto, aniž by to jeho dcera sama tušila, uložil v hypnotickém spánku hluboko do jejího podvědomí Slovo Dveří, klíč k Nejstarším zákonům. Věřil, že Olwein jednou dokončí to, co on začal.
V té době žila též Khalin, královna Temných elfů. Znala kouzla, jejichž síla byla větší, než si mnozí dokázali jen představit, a nebylo snad nikoho, kdo by se odvážil protivit se její vůli. I ona chtěla získat Nejstarší zákony. Od Nočního běžce, který může vstupovat do lidských snů, se dozvěděla, že Zeloran ukryl vstupní zaklínadlo k Nejstarším zákonům do podvědomí své dcery. Rozhodla se tedy, že ji unese a pokusí se zaklínadlo získat.
Podstrčila jí lživou zprávu o tom, že daleko ve skalách v podhůří bezejmenných hor na severovýchodním cípu velkého Karnahalského hvozdu se v troskách staré svatyně nachází amulet s nesmírnou magickou silou. Olwein zatoužila amulet získat a aniž komu co řekla, tajně shromáždila své lidi a vydala se na cestu. Její družina však padla do nástrahy Temných elfů a Olwein byla zajata.
Když se Zeloran dozvěděl, co se stalo, přísně zakázal podnikat cokoli pro záchranu své dcery, pokud o tom on sám nerozhodne. Požádal o pomoc své nejmocnější přátele a začal s Khalin vyjednávat. Mládí však často zaměňuje zbrklost za odvahu a v rozvážnosti a obezřetnosti starších vidí zbabělost. Proto mnozí mladí rytíři hovořili o tom, že by bylo lepší osvobodit Olwein násilím.
I Cwynth, rytíř a minstrel z rodu elfů patřil k těm, kteří takto smýšleli. Miloval Olwein sžíravou láskou a doufal, že pokud se mu podaří ji zachránit, získá její ruku. Kromě toho mezi jeho rodinou a Temnými elfy již desítky let panovala krvavá nenávist. Rozhodl se tedy porušit Zeloranův zákaz a s malým oddílem svých nejlepších mužů se tajně vydal na území Temných elfů. Všichni z nich věřili, že o jejich činu se budou zpívat písně, které přežijí věky. To se jim sice splnilo, ale obsah písní byl poněkud jiný, než si původně představovali.
Ve skrytu noci minuli hraniční mezníky a po sedm dní mířili do středu království Temných elfů, a tichá smrt lemovala jejich cestu. Jeli těmi nejpustšími místy království, pohybovali se jen za tmy a zabili bez vyjímky každého, kdo je uviděl. Ne? urazili onu 50 mil dlouhou a krkolomnou cestu , přepadali a vybíjeli osamělá stavení, kde získávali potravu, a na krátký čas i úkryt a místo, kde se dalo alespoň chvíli odpočívat v bezpečí. Na odlehlém místě pobili dvě jízdní hlídky Temných elfů a v jejich uniformách se pak mohli odvážit až do samotného srdce království. Sedmého dne navečer uviděli z hřebenu nízké pahorkatiny hrad Ellm Dwr, sídlo královny Khalin, jehož jméno pochází z řeči původních obyvatel a nikdo už neví, co vlastně znamená, neboť byli do jednoho vyvražděni.
Tehdy se několik zvědů pod vedením legendárního zloděje a mága Grindola Aldiriona vydalo v oblecích a na vozech kupců, které pobili před dvěma dny do města na průzkum. Grindol za cenu ztráty dvou mužů pronikl tajně až do hradu a zjistil, kde je uvězněna Olwein. Potom se s těmi, co zbyli, vrátil zpět do ležení a díky své fenomenální paměti nakreslil Cwynthovi plán města i části hradu.
Následujícího dne za šírání se jeho bojovníci začali po skupinkách trousit do města a rozmístili se na předem určená místa. V domluvený okamžik pak někteří z nich založili požáry, a oheň v krátké době zachvátil velkou část Horního města v blízkosti hradu. Cwynth v čele svých mužů převlečených do uniforem vnikl do hradu zadním, nepříliš dobře stráženým vchodem, jehož otevření zajistil Grindol zevnitř. Během okamžiku se dostali až ke komnatě, kde byla uvězněna Olwein. Stráže pobili za cenu života tří z nich, a jeden byl zraněn tak, že by nemohl sám odejít, a tak se dobrovolně zabil, aby nezdržoval útěk svých druhů. Osvobodili Olwein a dali se na útěk.
Přes všechno překvapení se jim nepodařilo dostat se z hradu bez boje. Grindol s dalšími muži kryli jejich ústup a do jednoho padli. Následoval zoufalý útěk těch, kteří se probili z hradu a boj, který už neměl jiný účel kromě toho vzít s sebou do říše mrtvých co nejvíc nepřátel. V okamžiku, kdy byla zabita Olwein se pak ostatní zastavili a bojovali až do konce. Jediný přežil, či spíše, krutostí královny Khalin byl ponechán na živu. Byl to Cwynth, kterého Temní elfové zajali a potom s tělem mrtvé Olwein potupně propustili na hranicích své říše. Cwynth přísahal královně Khalin pomstu, ale sklidil jen posměch. Věděla, že k ní už nedostane příležitost.
Když pak Zeloran pohlédl do tváře své mrtvé dcery, bolest nad ztrátou jediného dítěte naplnila jeho srdce beznadějným zoufalstvím a nenávistí k Cwynthovi, který porušil jeho příkaz a znemožnil mu Olwein zachránit. Vyřkl nad jejím tělem strašlivou kletbu a proměnil Cwyntha v nelidskou stvůru, odsouzenou navěky zabíjet a žít osamělým životem všemi nenáviděného štvance.
Tak končí příběh Cwyntha, který byl proklet za svoji pýchu.
Stalo se, že království Karrdyn dobyli cizáci a nastolili zde svoji vládu. Přinesli s sebou též nové bohy. Starým bohům naplili do tváře a nemilosrdně pobíjeli všechny, kdo nepřijali novou víru. Kněží starých bohů obvinili z černokněžnictví a upalovali je na velkých hranicích, kdekoli je dostihli.
Tehdy žili ve velkých jeskyních na pokraji hor poustevníci, kteří zasvětili svůj život bohům a k lidským příbytkům sestupovali jen proto, aby uzdravovali choroby a kázali víru. Když viděli, že vojsko nepřátel se blíží a lidé se houfně odvracejí od tváře starých bohů, prosili bohy o radu. A bohové jim kázali chopit se poutnických holí a vydat se přes hory do země jménem Kelch. Zjevili jim to, co bylo dosud pro mnohé tajemstvím, že zemi Kelch osídlili před dvěstě lety lidé jejich vlastní krve, potomci uprchlíků z dob občanské války.
Padesát a tři se vydali na cestu přes hory. Jediný spatřil lesy na druhé straně hřebenů. Byl to bezejmenný poustevník, jehož původ je zahalen tajemstvím.
První ho spatřili strážci hradiště rodu Mirh, jak přichází od hor, z míst, odkud už po dvěstě let nikdo nepřišel. Byla tichá zimní noc a měsíc jasně svítil na sněhem pokrytou pláň, po které pomalu a s viditelnou námahou přicházel osamělý člověk. Když přišel blíž, stráže viděli, že je to velký a silný muž, oblečený v hrubě tkané haleně přepásané provazem, s vlčí kůží přehozenou přes ramena místo pláště, obutý v botách z kůže horského zubra. Vlasy a vousy měl slepené krví a potem, hlava skloněná námahou na prsa se kývala ze strany na stranu v rytmu chůze. Levou rukou obepínal své tělo, pokryté mnohými ranami, pravou svíral těžký kyj z jabloňového dřeva, o který se při chůzi opíral. Jak šel, ve sněhu za ním zůstávala krvavá stopa. V půli cesty k hradišti padl vysílením a zůstal bez hnutí ležet. Tehdy Perg-a-Mirh, stařešina rodu, vyslal dva muže za hradby, aby neznámého přinesli dovnitř.
Po tři dny byl neznámý na prahu smrti. Čtvrtého dne krátce po ránu procitl z bezvědomí a požádal o léčivé byliny a další věci potřebné k léčení, a k úžasu všech v krátké době zacelil své rány. Když se ho ptali po jménu, jenom pokrčil rameny, a tak ho nazvali Llondyr, Ten, který přichází. Vyprávěl jim o tom, co se stalo na druhé straně hor a o své cestě přes hory. Mirhové ho pak přijali mezi sebe a on s nimi dlouhou dobu zůstal.
Zpráva o zázračném léčiteli se brzy roznesla po širokém okolí a Llondyr nabyl velké vážnosti. Mohl procházet napříč územím všech znepřátelených rodů a nikdo se na něj neodvážil vztáhnout ruku. Poskytoval pomoc všem, aniž se kohokoli ptal na to, k jakému rodu patří. A byla to hlavně zásluha jeho moudrosti a neúnavné diplomacie, že na čas utichly žabomyší spory mezi jednotlivými rody. Díky jemu se rody spojily ke stavbě velkého chrámu na hoře Dyrnach, kde pak provedl velká kouzla za přivolání dobré úrody a vychoval mnoho žáků, z nichž ho však žádný moudrostí a mocí víry nepřekonal.
Říká se, že na sklonku svého života se Llondyr vrátil k životu poustevníka a žil v příbytku tesaném ve skalách, v místě, kam v pozdějších letech dopadl stín draka, severozápadně od křižovatky, zvané trpasličími kupci Jednorožcova křižovatka. A i ve stáří vykonal mnoho velkých činů, o nichž se pak dlouho vyprávěly pověsti kolem poradních ohňů, a mnozí tvrdí, že sám a bez cizí pomoci bojoval s tříhlavou hydrou, která přišla z hor.
Tím se končí vyprávění o poustevníku zvaném Llondyr, jehož jméno nebude nikdy zapomenuto.
Ovšem ne zas až tak úplně - dostal se mi do rukou i Llondyrův deník, v němž jsou popsány poslední dny jeho života.
Dnes jsem opět viděl Cwyntha. Nevím, kde se ve mě bere ta jistota, že se jmenuje právě tak. Měl jsem snad věštecký sen, vidění, které do rána vyprchalo z mého vědomí, ale hluboko, do mého podvědomí uložilo jeho jméno? To by byl důkaz, že se ode mě bohové ještě neodvrátili. Cítím, že mé dny se už chýlí ke konci, a snad pomyšlení na to, že chvíle klidného spočinutí už není daleko mě stále dodává sílu k tomu, abych i nadále dokázal čelit zlu, které přichází z Podivné země. Snad je někdo volá. Nechápu to. Ptal jsem se víl, ale jenom se usmívaly. Jsou mimo dobro a zlo v lidském slova smyslu, možná ani nepochopily smysl mojí otázky.
Cwynth se mě opět pokusil zabít. Marně si lámu hlavu, jak ho udržet na uzdě. Myslím, že prahne po krvi se zoufalstvím poutníka zbloudilého na poušti, ale nevěřím, že by v sobě choval nenávist k lidem. V jeho očích bylo něco, co nedokážu pochopit. Zranil jsem ho, a on se obrátil na útěk. Nevím, co by se stalo, kdybych ho zabil. Možná to ani není možné. Zdá se mi, že nežije v pravém slova smyslu, nevšiml jsem si, že by dýchal.
Podařilo se mi vysledovat, kdy vychází na lov, a pokusil jsem se varovat lidi v okolí. Měsíc jsem dokázal ochránit nejbližší vesnice, ale i moje síly jsou omezené. Nakonec se mu podařilo zabít dva trpaslíky z kupecké karavany na cestě od hrobu Jednorožce. Bylo to jako vždycky - čistá rána mečem a oběť, v níž nezůstala ani kapka krve. Trpaslíci tvrdí, že je to elf!
Ten měsíc byl příšerný. Cwynth se ploužil lesem s vytím, které připomínalo křik mučeného člověka. Myslel jsem si, že z toho zešílím.
Podařilo se mi objevit nové naleziště “útočných” bylin poblíž posvátné kaple na východě. Je velmi vydatné a zelený třpyt bylin je vidět už z kraje cesty. Pracoval jsem téměř tři noci, abych obnovil zásobu “ohnivých” kouzel. Byl nejvyšší čas, asi dva dny poté zase překročili hranici Podivné země. Tentokrát to byli tmaví, shrbení tvorové s vlčími čenichy. Postavou připomínali člověka. Byli to snad ti samí, kteří nás přepadli na cestě v horách tehdy před lety a zabili bratra Shaggu? Spálil jsem je, a delší dobu byl zase pokoj. Snad i zplozencům zla docházejí síly.
Dnes jsem mluvil se dvěma lesními běsi, jeden byl mužského a druhý ženského pohlaví. Zmámil jsem je stejným kouzlem, které se snažím použít i na Cwyntha, na ně fungovalo naprosto bezchybně. Nevím, proč se mi Cwynth vždycky vymkne zpod kontroly, jakmile projdu branou. Myslím, že oba běsi jsou dokonalým příkladem rovnováhy světa a když jsem s nimi mluvil, přál jsem si v duchu, aby u toho mohli být moji někdejší žáci. Velmi brzo jsem přišel na to, který z nich lže. Snažil jsem se zjistit příčinu toho, co se děje v poslední době na hranicích Podivné země. Hovořili o jakési jeskyni, která má být středobodem všeho. Marně si lámu hlavu nad tím, jak se tam dostat. Prosím bohy, aby mi vnukli spásnou myšlenku.
Vypravil jsem se znovu na hrad, kde se zjevuje Cwynth. Bylo to jako vždycky, seděl u ohně a díval se na bránu. Tentokrát jsem zapálil kouzelnou tyčinku dávno před tím, než jsem se dostal na dohled. Bylo to zbytečné. Nepohnul se, dokud jsem byl za branou, přesně podle toho, jak by mělo kouzlo účinkovat. Jakmile jsem však prošel bránou, vrhl se na mě. Stěží jsem se zachránil. Buď jeho síla vzrostla, nebo slábnu. Do mojí poustevny se naštěstí neodvažuje. Než jsem se stačil znovu vyléčit, prorazili opět z Podivné země a napadli vesnici, kterou téměř vyvraždili. Lidé už otevřeně mluví o útěku. Je to moje chyba. Lpí na mě krev nejmíň pětadvaceti lidí, včetně žen a dětí. Stále častěji propadám zoufalství a bezmoci.
Byliny západně od Cwynthova hradu opět rozkvetly. Konečně mohu obnovit svou zásobu léčivých kouzel. Snad mi to umožní vypravit se do Podivné země.
Byl jsem v Podivné zemi! Je to skutečně tak, jak jsem si myslel - to, co po cestě mate člověka, jsou oči. Nevím, jak se tu orientují víly, a pochopitelně jsem se to od nich nedozvěděl. Ukázalo se, že východisko je tak prosté, jak už to v podobných případech bývá. Stačilo jen, abych si zavázal oči, a víla mě pak dovedla tam, kam jsem si přál, do jeskyně, o níž mluvili běsové. Moji radost z úspěchu kalí jen to, že se mi nepodařilo najít nic, co by mi pomohlo pochopit úpornou snahu, se kterou se snaží zdejší bytosti proniknout do našeho světa. Nikoho z nich jsem neviděl, ale cestou jsem měl pocit, jakoby se plížili za námi.
Objevil jsem nového “souseda”. Usadil se dole, na jihu, východně od průchodu na louku, kde se zjevují víly. Zřejmě s nimi ale nemá nic společného, i když to není lidská bytost. Určitě nepřišel z Podivné země. Jsem přesvědčen, že tady hledá úkryt před lidskou nenávistí. Vypadá buď jako velký člověk, nebo jako medvěd, a svoji podobu může zřejmě měnit, kdy se mu zachce. O Cwynthovi ví, ale vyhýbá se mu, a zdá se, že i Cwynth ho nechává na pokoji. Jeho krev mu nejspíš není k žádnému užitku. Příchozí z Podivné země si ho také nevšímají. Je nevrlý, samotářský a moje otázky ho zjevně dráždily, i když zaútočit se na mě neodvážil. Miluje zlato pro jeho podstatu, nikoli pro jeho hodnotu. Při svém způsobu života peníze ani nepotřebuje. Domnívám se, že mi ani neuškodí, ani nepomůže, až se stane cokoli.
Žíravý kruh se uzavřel. Za celou dobu od chvíle, co vznikl, jsem nepřišel na to, jak jeho růst zastavit. Něco mi říká, že teď už je pozdě na to s ním cokoli udělat. Jediná cesta ven je teleportačním kouzlem, které mi naštěstí nedělá problémy, a pochopitelně skalní chodbičkou na louku k vílám. To už je ovšem sama hranice Podivné země. Je snad smyslem toho všeho, co se tu děje odříznout jedinou cestu do Podivné země, louku víl, od ostatního světa? Ale proč?
Čekali, až se uzavře kruh! V noci jsem jich na hranici pobil desítky, ale moje síla se vyčerpává. Cosi velkého a těžkého obcházelo poblíž mé poustevny, když jsem odpočíval. Slyšel jsem hadí sykot a viděl podivné světlo. Ráno jsem našel ohořelé zbytky keřů a vypálené kusy země.
Je to hydra, tříhlavá hydra se schopností chrlit oheň, něco, o čem jsem nevěřil, že může chodit po zemi. Musím ji zabít. Když jsem si byl ve vesnici pro jídlo (chodím tam rád, přestože teleportace mě unavuje - ale vidět lidské tváře po dlouhých dnech samoty uprostřed stínů je velmi povzbuzující), neopatrně jsem se o ní zmínil. Trvalo dost dlouho, než jsem vesničany uklidnil. Musím hydru zabít, je to příliš velké nebezpečí.
Dodatek Jerryho: Když potom hráči přišli k poustevně, našli tam už jen samotnou hydru. O osudu Llondyra nikdo nic nevěděl...
tam určitě narazíte na SUPáka. Dostalo se mi pozvání na konkurenční akci ZČHB MOA a tedy sebral jsem výzvědnou skupinu SUPů a vyrazili jsme na bál. Křižák se stal vedoucím, protože si vyrobil průkazku. Byla sobota 4.12. večer, a když jsme dorazili na místo, zábava už byla v plném ruchu. Aby ne, když šlo o víkendovou akci v Praze. Do zajímavé hry, která probíhala před tělocvičnou, jsme se už nezapojili, neboť než jsme pochopili pravidla, šlo se tancovat. K poslechu i k tanci hrála amatérská, ale slušná kapela. Tancovaly se Country tance a chvílemi došlo i na klasiku. Hudební program byl vhodně prokládán soutěžemi a o tom, že se umí příznivci MOA skvěle uvolnit svědčí i divadelní vložka jakési šamanské družiny z buše. Jedním slovem Skvělé. Se Stellym jsme se shodli, že něco podobného by chtělo podniknout i v SUPu. Na atmosféře určitě měl podíl i věkový průměr 17-18 let. A tak jsme celí nadšení konstatovali; MOA, ani tam to nemají špatné.
zapsal Redy
aneb Možná přijde i Nosferatu
Z organizátorů si pamatuju Upíra, Redyho, Hanýžku, Davida Němečka a Petra Rývu - opravte mne, jestli se mýlím...
Na autobusové nádraží jedu přímo z práce, odkud jsem musel utéct o 3/4 hodiny dřív. Před autobusem potkávám Lucíška, Meluzínu a Vojtu. Autobus je místenkový a vyprodaný, takže to máme na stojáka. Na štěstí jsou volné schody u druhých dveří, z čehož plyne, že přece jen máme kde sedět.
V Bošově berem ztečí bufet na místním odpočívadle. Párky,kafe, lízátka, housky s hořčicí apod. Bohužel nemůžu napsat, že jsme ho vyplenili, protože by to přece jen nebyla pravda; odešli jsme asi po dvaceti minutách, když zrovna nepršelo.
Na Valeč je to z Bošova přibližně šest kilometrů. Hnusné počasí, na posledních dvou kilometrech prší. Vojta s Janou blbnou, my dva zbylí občas taky.
Na místě samém je tma, teplo, svíčky a strašlivá spousta lidí. Hrajeme několik vypečených her (typu Soutěž o největší škleb - dva lidi stojí proti sobě se svíčkou před ústy a dělají na sebe ksichty. Kdo se první rozchechtá tak, že sfoukne svíčku, je vyřazen, vítěz postupuje do dalšího kola), večeříme, já pak ještě asi hodinu hraju. Spát jdeme kolem půl druhé.
Probouzím se něco po půl sedmé, protože mě studí špička nosu. Večer jsme totiž s Krokem odešli spát na balkón poté, co jsme zjistili, že na věži bychom mohli ve spánku spadnout ze schodů. Snídám ve spacáku na stojato (ti co mě znají vědí, že to je u mě celkem obvyklé a že jsem v tomto stavu i celkem mobilní), pak se oblékám a spolu s ostatními odcházím pracovat. Dalších pět hodin tudíž trávíme vyklízením všelikého bordelu z kousku zámeckého parku.
Oběd je silně poživatelný. Po něm vymýšlíme divadelní hru na večer a ve společenském oděvu, který jsme sem kvůli tomu táhli, nacvičujeme menuet. Tedy ostatní nacvičují, já fotím. Načež začíná vlastní hematologický kongres. Tj. čtyři víceméně povedené a dosti vypečené projevy na téma upíři, kdy za hlediště slouží vypuštěná zámecká kašna a za řečnický pult její okraj.
O hodinu později míříme šerem k něčemu, čemu se tady říká jeskyně, přestože to zvenku vypadá spíše jako vinný sklep. Tam se odehrává banket a skvěle praštěná hra, jejíž pravidla, jejíž pravidla jsem měl původně v úmyslu sem dát, ovšem to bych nesměl být líný je přepisovat :-). Účelem je zneškodnit všechny lidi, popř. všechny upíry, za klokočí slouží červené LED diody. V průběhu této ptákoviny jsem jednou pokousán upírem (Zuzkou), jednou škrábnut větví na čele, mnohokrát spadnu ze svahu nebo se přerazím o padlý strom, částečně taky zmoknu. Je to bezvadný. Posléze asi tak do čtyř do rána hraju u ohně, ke konci už téměř v somnambulickém stavu. Kupodivu má mé krákání opět něco jako úspěch. Dosud jsem plně nepochopil, co se lidem líbí na mnou zpívaných písních, které mají většinou špetku morbidní charakter, ovšem zatím jsem v jejich vyluzování stále podporován. Spát jdeme až zéměř za svítání.
Probouzím se kolem deváté. Snídám, balím, hraju s ostatními šachy (za šachovnici slouží kus zámecké zahrady, za figurky my), obědvám, dobaluji a pak se účastním organizovaného zmatku zvaného úklid. Po chvíli to ale vzdávám, protože se spíš pletu.
Spolu se Zuzkou, Evou, Zvířetem, Želvákem a Lenkou odcházíme napřed. Směr: Libkovice, železniční zastávka. Cestou moknem a jíme třešně. Na nádraží se pak převlékám do saka, bílé košile a kravaty, což skvěle kontrastuje se špinavými a rozrhanými džíny a Prestižemi v tomtéž stavu.
Ve vlaku se samozřejmě hraje. Ve vlaku z Rakovníka na Prahu rovněž (mimo jiné). V metru ze Smícháče už ne, tam jenom překážíme...
zapsal Jerry
Podbořanský Rohozec, 28. - 31. 10. 1993
Organizátoři: Ivan, Síťa, Marcela
(původně jsem začínal líčením putování mojí maličkosti, Křižáka a müsli tyčinky po Florenci a okolí, ale z estetických důvodů jsem ho raději vypustil. Takže se přenesme z autobusového nádraží Praha-Florenc do objektu téhož typu v Podbořanech)
Podbořanské autobusové nádraží se utápí v mlze, ve které se strašlivě rozléhá zvuk mojí kytary. Mráz má jednu nevýhodu - člověku může přimrznout trsátko k ruce. Moje maličkost tím naštěstí postižena není, ale zato nám hrozí nebezpečí ukamenování okolostojícími lidmi. Kvůli tomu hraní. Naštěstí je tu málo kamení...
V Rohozci nám přichází naproti k autobusu Želvák a Evča. Odvádějí nás do místní mateřské školy, což, myslím, plně odpovídá mentální úrovni všech zúčastněných. Večerní činnost začíná tím, že hrajeme veselou stolní hru, jejíž účel a pravidla jsem (dosud) tak docela nepochopil. Každopádně vyžaduje přemýšlení a soustředění. Soustředím se a přemýšlím, jak se mám soustředit a přemýšlet - už proto, že v průběhu hry často odbíhám zkonzumovat kus žampiónové poblívky. Samozřejmě s přehledem prohrávám.
Následuje o něco akčnější činnost, při níž se rozhoduje o tom,
kdo bude v kterém rodu zastávat jaké postavení. V praxi to vypadá tak, že tlupa
lidí je umístěna do obdélníku vyznačeného na podlaze a jednotlivci se snaží
ostatní jednotlivce dostat z dotyčné oblasti ven. Ten kdo zbyde poslední se stává
vůdcem rodu, ostatní zaujímají místa v hierarchii podle toho, jak dlouho se drželi.
Moje rachitická postavička je velmi záhy vytěsněna, za ní rychle následují
další.
Jen kdybych věděl, kdy to tam tehdy zbyl jako poslední.
Posléze se společnost spontánně dělí na menší skupinky. Část lidí zůstává ve Sněmovním sále (tj. ve třídě, kde se jinak spí), část jde vařit do kuchyně, my ostatní pak v Rytířském sále mlátíme do kytary, chřesíme rejží v pixle (nebo v piksle?), foukáme do flétny a halekáme. To pak provozujeme dlouho do noci, načež pro veliký puch ve Sněmovním sále zaleháváme s Křižákem, Petrem Lančaričem a matkou Věnčeslavou v sále Rytířském.
Ráno nás budí opera. Všichni jsme samozřejmě věděli, že Ivan na svých akcích používá tohoto psychologického teroru, ale bláhově jsme se domnívali, že nenajde vhodný kus pro období Přemyslovců. Samozřejmě že našel - Libuše je k tomu jako stvořená, že. Kdo nikdy nebyl na nějakém víkendu pořádaném Ivanem, ten nepochopí, co to je, když si člověk v klidu podřimuje a najednou mu do toho někdo začne velmi nahlas pouštět Verdiho nebo Smetanu (podotýkám, že jinak proti nim nic nemám). Takže s nadáváním lezeme ze spacáků a přemýšlíme, čím by se dal nejlépe rozmlátit puštěný magneťák.
Dopoledne trávíme sbíráním kamenů na bramborových polích. Všude
bahno, všude mlha, všude zima. My s sebou naštěstí máme proti tomu poslednímu
obranu v podobě (staršího - poznámka Patíka) lesního inženýra
rozpuštěného v lihu (pro ty s menší fantazií překládám: v podobě Staré
myslivecké) a vodky. Snad díky nim je nálada kupodivu celkem optimistická.
Také tam poprvé v životě poznávám, jak ve skutečnosti kouká vyoraná myš. Můžu
říct, že naprosto stejně, jako kterákoli jiná.
Odpolední hra se sestává z převážné části z běhání z kopce a do kopce - hledáme po okolí lístečky s otázkami, na které musíme odpovědět a přitom nás nesměj chytit protivníci z konkurenčního rodu. Aspoň že jsem ve dvojici s Želvákem, který to zas až? tak moc nežere, takže tolik nelítáme. I tak mě ke konci bolí celej člověk. Ale máme víc bodíků než Slavníkovci!!! Samozřejmě, já patřím k Přemyslovcům - přeci se nenechám vyvraždit, že.
Následující zábavička je méně fyzicky náročná, ale jen o trochu. Její tvůrci se nechali inspirovat jakousi šílenou staroslovanskou legendou, což má za následek, že musím tahat Evču v náručí (málo platný, Eva by přece jen mohla něco shodit) a zárověň se strefovat kuličkou do ešusu, poslepu hledat předmět ukrytý v místnosti apod. Na druhou stranu - když ostatní hledají se zavázanýma očima na tělech svých partnerek špendlíky (tedy pardon, samozřejmě otrávené šípy), můžu nafotit celkem hezkou sadu fotek s erotickými motivy...
Po večeři se hraje cosi velice podobného tomu odpolednímu pobíhání. Rozdíl je pouze v tom, že je navíc tma. A že nás ti proklatí Slavníkovci poněkud předstihují.
Po návratu z venku ještě nějakou tu hodinku opět spolu s pár lidmi týráme nástroje, pak se ze stejných důvodů jako včera stěhujeme se spacáky do jedné z vedlejších místností, kde jsou silně funkční akumulačky. Posléze jdeme sehnat něco k jídlu, přičemž nacházíme rybízo-angreštový a švestkový kompot a zbytek vodky. Smíchat obojí je dílem okamžiku - a všechny kupovaný bowle se před tou naší můžou jít zahrabat. Navíc obsažený alkohol na nějakou tu chvilku odstraňuje moje škrábání v krku, které mě už od odpoledne obtěžuje. Přesto i nadále odolávám naléhání ostatních a svého Applause už do ruky neberu. Posléze usínáme v silně hygienickém rozmístění (tzv AB system), kdy mám na jedné straně Pecku a na druhé Veverku, přičemž se k mojí maličkosti obě skvěle tulej. I když na tom má vinu hlavně nedostatek místa.
Ráno nás probouzí magneťák operomaniakálního Ivana, který opět vyřvává jakýsi motiv z Libuše, díky čemuž si začínají i ty otrlejší zdejší myši, které neutekly za našeho včerejšího kytarového běsnění, urychleně balit svůj příslušný počet švestek. My však drsně odoláváme nutkání s jekotem prchnout a demonstrativně spíme dál.
Dopoledne se bojuje - dobývá se hradiště
Slavníkovců. Boje jsou tvrdé, Slavníkovci mají podezřele silné bojovníky a
podezřele ostré meče (bojuje se s pomocí papírových rolí), díky čemuž je v
závěru stav i přes historická fakta (či legendy, chcete-li) vcelku nerozhodný -
abych byl objektivní, musím přiznat, že naši protivníci mají spíše převahu. No
co se dá dělat. Příště je určitě dorazíme!!!
Tedy pokud nedorazí oni nás...
Balíme, uklízíme, odcházíme, já se Želvákem dezinfikujeme pálící krky ve zdejší hospodě panákem Bechera, načež mizíme přibližovadlem zn. Karosa do Podbořan. Tamodtud nás veze do Prahy silně narvaný autobus, ve kterém samozřejmě děláme ostudu jak jen to jde. Nějaká paní si nějak stále nechce nechat vysvětlit, že jsme na nástupiště přišli před ní a tudíž máme přednost i se svojí hromadou bagáže. No nic, je nás víc, má smůlu. Koneckonců, nakonec se do autobusu stejně vešla...
Cestou stojím na schodech, držím kytaru a oddechuju si, když jsme kolem třičtvrtě na pět vyplivnuti na Florenci.
zapsal a nafotil Jerry
Pokud byste si chtěli přečíst líčení téhož od Evy Sedláčkové, která přibyla do Rohozce již o den dříve, máte možnost tak učinit tady
Podbořanský Rohozec, 28. - 31. 10. 1993
Organizátoři: Ivan, Síťa, Marcela
Byla jsem požádána redakcí časopisu (Supí dráp - pozn. Jerryho) o pár řádků o akci Vyvraždění Slavníkovců. Snad proto, že jsem byla přítomna od počátku formování obou slavných rodů přes jejich nevýznamná soupeření až po závěrečnou bitevní vřavu.
Nejsem žádný literární všeuměl, ale budiž. Vzhůru k událostem, které dodnes nedopřávají klidných nocí přeživším bojovníkům!
Je čtvrtek odpoledne a první odvážlivci míří vstříc severočeskému smogu. I já, povolána listinou knížete Boleslava, opouštím stověžatou matičku a jistoty vyspělé civilizace. Ať žijí Přemyslovci (autorka článku patřila k rodu Přemyslovců, příznivci Slavníkovců nechť dosadí za Přemyslovce Slavníkovce a za knížete Boleslava knížete Soběslava - pozn. redakce)!
A už v neznámu. Tedy ten středověk, žádná legrace! Mlha se dá krájet a jen ponuré krákání ruší tísnivé ticho. Naším úkolem je najít poselství kněžny Libuše, no a kde jinde než na opuštěném hřbitově uprostřed tmavého lesa.
Večer se členové obou znepřátelených rodů velmi přátelsky setkávají v tábořišti. Ve slavnostním šatu za svitu svící jsme uvítáni v 10. století. A každý rod buduje model svého opevněného hradiště.
První středověké jitro. Jdeme rozptýlit bojovné myšlenky a pomoci lesnímu závodu, A zmrznout. Sbíráme kamení a částečně úspěšně se snažíme zasáhnout valník a ne některého kamaráda. Přemýšlím, jestli jsme ten přesun časem nepřehnali, a po očku hledám v okolní mlze obrysy mamuta. Ale nikde ani živáčka. Práce vrcholí definitivním zahrabáním traktoru.
Den se překulil do druhé poloviny a naše řady se rozšiřují o nové posily. Je jich třeba! Leží před námi šifrovaná zpráva. Po úspěšném rozluštění starého svitku psaného ještě hlaholicí se nám odkrývá tajemství výroby kouzelných šípů. Stačí zhotovit luk a šípy a namočit jejich hroty do odvaru z tajemného býlí rostoucího večer před úplňkem v hlubokém (blízkém) lese. A protože úplněk je právě zítra... (Zhotovené luky se ukázaly býti vražednými zbraněmi i bez kouzelného lektvaru, šípy jimi vystřelené prostřelovaly na šest metrů nejen štíty z tvrdého papíru, ale prorážely díry i do dřevotřískové stěny ubytovny - pozn. redakce)
Zbraně jsou na chvíli složeny a bojovníci v obou táborech svádějí urputné boje na hracích pláncích. Každý se snaží splnit svůj tajný úkol. Záměry se však navzájem kříží. Zatímco Slavníkovci volí osvědčené špendlíky, v táboře Přemyslovců zuří válka luštěnin.
Čas pokročil, naše hlasy ztichly a uši pozorně naslouchají legendě o Bořimírovi Udatném. Každý bojovník musí po vzoru Bořimírově poznat svou vyvolenou dámu poslepu, nechat se vést jejím hlasem, s dívkou v náručí projít obtížnou cestu a střílet z luku, poslepu uhasit hořící chýši (4 svíčky), najít a vyjmout z těla dívky otrávené šípy (špendlíky) a vzkřísit ji douškem (někteří i menší sprškou) živé vody.
Další den začíná opět oblíbenou kratochvílí. Jen se stoupajícím počtem pracujících klesla pravděpodobnost, že námi vržený kámen dopadne kam má. Přežili všichni a nastupujeme v plném počtu do velkého boje o ovládnutí Čech. Do kraje se z Libice a z Prahy vydávají dvojice ke správním střediskům jednotlivých krajů. Každý má správnou odpovědí na záludné otázky z událostí příslušného historického období možnost ovládnout nová území a připojit je ke svým državám. Při střetu dvou nepřátelských dvojic dochází k častým potyčkám. Celkově dost povedená hra. S velkou převahou vítězí Přemyslovci.
Setmělo se a oba tábory stojí na opačných koncích temného lesa, v němž loupežníci ukryli náklad mincovního stříbra uloupený při převozu. Všude samé křoví, noční běsy, ale vidina bohatství je příliš lákavá. Tentokrát štěstí a přírodní podmínky přejí Slavníkovcům a záhy je kožený váček s kořistí v jejich rukou.
Neděle. Příslušníky obou táborů budí slavnostní tóny optimistického proroctví kněžny Libuše slibující českému národu světlé zítřky ale mnohou nesnáz na cestě k nim. Schyluje se k osudovému střetnutí. Někteří bojovníci, kteří včera příliš dlouho holdovali kytaře a zpěvu, vstávají hodně pozdě (naštěstí pro ně jsou na tom jejich protivníci stejně). Nakonec přece jen vrcholí poslední přípravy. Chystá se výzbroj a výstroj. Slavníkovci se opevňují v Libici.
Boj bude mít celkem pět kol během nichž musí Přemyslovští bojovníci zdolat celkem tři obranné valy. Nejprve přicházejí ke slovu lučištníci a katapulty vrhající kamenné koule. V husté mlze provázející nás nerozlučně již čtvrtý den (!) se Přemyslovští bojovníci vrhají na hradby a s nepřáteli kříží své meče ve snaze srazit protivníkovi z hlavy papírovou přilbici představující život.
Boj je krátký ale urputný. Štíty se lámou pod údery mečů, mnoho statečných položilo své životy. Celkem pětkrát Přemyslovci útočí. Zdolány jsou ovšem pouze dva valy. Dobít Libice se tedy útočníkům nepodařilo.
Pokud některý trpělivý čtenář dočetl až sem, ať sám, rozhodne kdo a zda vůbec někdo zvítězil. Balíme a odjíždíme. Weekend se navzdory počasí povedl. A kdo nebyl, může litovat.
zapsala Eva Sedláčková, nafotil Jerry
Hrádek u Nechanic, 5.- 7.11. 1993
pořadatelé: Ivan a spol...
Je první listopadový weekend, podzimní listí už vybarvilo okolí do žlutohněda, vítr se prohání po strništích a nízké tmavé mraky také nevěští nic dobrého. Inspirováni slavnou knihou ještě slavnějšího sovětského klasika se sjíždíme v páteční podvečer do Hrádku u Nechanic. Obtíženi vším základním pro přežití brzy objevujeme v zahradě místního zámku malý, nenápadný domek. Je vybaven prostě, účelně, zkrátka tak, aby v něm mohla přebývat skupinka mladých odhodlaných komsomolců. Lidí z města, kteří se rozhodli alespoň na chvíli přiložit ruku k dílu, vyrvat přírodě další lán, zúrodnit jej a tak pomoci pokrokovému, rozvíjejícímu se Sovětskému Svazu. Když už jsme všichni uvnitř, najednou se otevírají tlumoky a každý vytahuje nějaký obrázek, Leninův portrét, plakát nebo heslo, kterým se dá naše místnost vyzdobit. Nejenom prací, ale i kulturou živ je člověk (i ruský) a tak večer trávíme v družném hovoru.
Sobotní dopoledne - práce čeká. Úroda je sklizena, traktory už vyjíždějí do polí s pluhy a my se chápeme hrábí a uklízíme, odvážíme a zase uklízíme... A to všechno tak dlouho, až začalo pršet. Vrátili jsme se tedy do domečku a s velkou chutí jsme se vrhli na výborný boršč, který mezitím připravily soudružky kuchařky. Zvláště soudružka Síťa projevila velkou šikovnost v přípravě ledasčehos, co dokáže nasytit hladové krky.
Po obědě zůstáváme v naší klubovně a připravujeme se na kulturní večer. Rozděleni na tři skupinky nacvičujeme zpěv budovatelských písní a scénku, která by kritisovala, nabádala a poučovala. První skupina (říkejme jí pro rozlišení třeba A) měla za úkol kritisovat konsumní způsob života rodiny žijící v zahnívající buržoasní společnosti. Už dlouho jsem neviděl, a v naší krásné zemi sovětů snad ani neuvidím, takovou povýšenost, marnotratnost, sobectví, lenivost, pokrytectví a bůhví, co ještě. Skupina druhá (tedy samozřejmě B) srovnávala a satirovala pomocí známého televisního pořadu Novosti. A skupina třetí (zcela náhodou pojmenovaná C) si vybrala téma nejožehavější, se kterým se potýkáme stále, a to i u nás, v naší kvetoucí zemi, a sice téma byrokracie. Na příkladu kontrolora přicházejícího do podniku byly zesměšněny nevhodné praktiky, ale vlastně byl i podán návod a poučení. Na závěr kulturního večera jsme si všichni svorně, jako jeden muž, žena či komsomolec s chutí zazpívali tu naši nesmrtelnou Internacionálu.
Nedělní dopoledne jsme vyplnili velkohrou, jak jinak, opět na téma byrokracie. Tentokrát v zemědělském kolchoze, kde chudák kombajnér musí nachodit spoustu kilometrův mezi kancelářemi a ztratí spoustu drahocenného času sháněním podpisů. Tato hra byla narušena nepříjemnou událostí, kdy trojice kolchozníků již velmi poznamenaná pracovní činností (Marek - slepý, Ondra - chromý a Jan - tupý) neunesla tíhu zodpovědnosati a po neúspěšném pokusu přesvědčit a poté i podplatit opraváře, aby konal svou práci se na něho vrhla a bila ho a bila a ...Ne, že bych si stěžoval, ten opravář jsem byl já, ale kdyby byli bývali přišli s větší lahví vodky, klidně bych jim byl smontoval i nový kombajn.
To se již přiblížila doba oběda, využili jsme poslední možnosti k naplnění našich žaludků chutnou krmí a potom již jsme vyrazili do nedaleké (nebo daleké) vsi, přes pole, lány, ještě nerozoranou celinu, která zůstala a čeká. Čeká na další mladé, odhodlané lidi z města, kteří přijedou ....
A tak tedy příště ahoj
Mirek Hodač
Kynžvart, 15. - 17. 4. 1994
pořadatelé: Marcela - Ivan - Síťa
Byla jsem jednou z těch, kteří vyslyšeli naléhavé volání Potřebugi twogi pomoc!. Obdržela jsem totiž list od svého přítele, věhlasného alchymisty na dvoře císaře Rudolfa II., Johanna Setona. Ten byl snad cizím přičiněním, snad rozmary podivínského panovníka, či jen nepřízní osudu uvržen do vězeňské kobky. A to právě při práci na svém největším objevu.
Obrátil se proto na své přátele s prosbou o pomoc. A tak jsem se vypravila do rozporuplné doby Rudolfínské vstříc intrikám císařského dvora a léčkám podvodníků a šarlatánů na zámek Kynžvart.
Sešlo se nás tu celkem dost. Ovšem nebylo to nijak jednoduché. Císař je už velmi nedůvěřivý, proto pro přijetí mezi dvorní alchymisty museli všichni projít náročným vstupním testem. Skládal se ze tří částí. Bylo nutno prokázat své znalosti z Umění i z umění (výtvarného), které na dvoře jeho veličenstva není zastoupeno právě skromně. (Tohle byla pravá parketa pro Marcelu). Zkuste vybrat z kvanta obrazů zrovna ty, které mohly patřit do Rudolfovy sbírky! Naše vědomosti alchymické odhalily dotěrné otázky rozeseté v noční tmě kolem našeho příbytku. A samozřejmě nesměla chybět prověrka odborných dovedností přímo v místní alchymické dílně. (Tady byla rybou ve vodě Síťa.) Někteří si připravili pokusy, při kterých celá dílna i s alchymisty málem skončila roztroušena po okolí. Až dlouho po půlnoci jsme se uložili ke spánku. Pořadatelé na nás vyzkoušeli nový desetihodinový spánkový model (deset hodin za weekend). Toto množství se plně osvědčilo a bylo přijato jako norma pro další akce.
Druhý den jsme trávili v zámeckém parku kopáním jam, přemisťováním okrasných keřů a další nenáročnou činností. Po obědě jsem povznesli naše myšlenky k dalšímu z krásných umění, věnovali jsme se poesii. Ze zlomků rozmístěných po okolí jsme sestavovali znělky. Část lístečků ovšem před námi našla skupinka místních cikánů nemajících nic lepšího na práci, než kazit nám hru.
Čas plynul a dosud jsme neměli žádné zprávy o magistru Setonovi. Až večer, poté co kraj přikryla černočerná tma, doručil nám posel nenápadný lístek. Mistr nám sděloval místo svého věznění a žádal nás, abychom za ním přišli. Ihned jsme se vydali na cestu. Pro větší pravděpodobnost úspěchu jsme se rozdělili na čtyři skupiny. Podplatili jsme hlídače ve vězení zlaťákem a podařilo se nám promluvit s vězněm. Seton nám vyprávěl o spisu slavného alchymisty Sendivoje, který by měl být ukryt někde v okolí. Najděte ten spis, zněla jeho poslední slova. Uposlechli jsme jeho pokynův a naše pátrání bylo odměněno úspěchem. Jedna část, psaná tajným inkoustem, byla objevena v lesní kapli, další u starého pomníku. Dále jsme se řídili pokyny nalezeného svitku (Za laskavou pomoc při objasnění významu některých alchymických symbolů a názvů tímto děkujeme ctěným knihovníkům Jeho veličenstva císaře Rudolfa, kteří nezištně (za symbolickou odměnu několika zlatých) obětovali svůj spánek a i přes pokročilou noční dobu nám zpřístupnili vědomosti ukryté v učených knihách. Takovou obětavost bychom v kapitalistickém 20. století stěží nalezli!). Bažinatou krajinou jsme došli k soutoku dvou vod a odebrali několik kapek lidské krve. Konečně jsem pochopila význam rčení Krve by se v něm nedořezal. Po zhotovení posvátného dřevěného amuletu jsme se v dílně pokusili provést podle návodu pokus, jehož výsledkem měla být výroba nových, dosud neznámých pevných vláken. Pracovali jsme téměř celou noc s vypětím všech sil. (Z autorství této hry podezírám Ivana.) I přesto nebyl výsledek příliš přesvědčivý (zde autorka diplomatickým způsobem sděluje, že jejich pokus zcela selhal - pozn. redakce). Ale tak už to při badatelské práci někdy bývá. Ne nadarmo je alchymie nazývána dcerou omylu.
Je neděle. Pomalu balíme, uklízíme, zahlazujeme stopy (např. následky jednoho zajímavého pokusu na stěnách a stropě bývalé dílny). Weekend končí. Zažili jsem tu mnoho pozoruhodného a měli možnost zjistit, že život skutečných objevitelů nebyl zrovna lehký a na druhé straně se v každé době přiživovalo i dost podvodníků. Proto sláva těm, kteří i přes mnohé překážky dokázali dovést svou věc až do konce.
Přijeďte si to někdy také zkusit.
zapsala Eva Sedláčková, nafotil Jerry
Kynžvart, 3. - 5. června 1994
pořadatelé: Ivan, Radek, Dan, Petr
V časných ranních hodinách 6. června 1944 bylo u pobřeží Normandie nezvykle živo. Tisíce lodí a letadel křižovaly moře i oblohu, ranní vzduch burácel salvami děl i říznými vojenskými povely. Po několika letech plánování a příprav byla zahájena nejvelkolepější operace 2. světové války známá jako vylodění v Normandii. Lidé se k výročím chovají různě. Některá jsou zapomenuta, jiná jsou přecházena hlubokým tichem, jakoby se nikdy nic zvláštního nestalo, další jsou bouřlivě oslavována. Nejlepší způsob, jak oslavit a připomenout výročí, je weekendovka. To si zřejmě řekli pořadatelé historické a akční divise a tak i zámek Kynžvart a jeho okolí ožily v pátek 3. června 1994 nezvyklým ruchem. Po cestách i necestách sem zamířily skupinky výstrojí obtížených brontosaurů, kteří poslušni povolávacího rozkazu přišli sloužit ohrožené vlasti a milovanému králi. Dřívější branci, teď už vojáci Jeho veličenstva, přicházeli ze všech koutů velké říše. Byli zde Angličané, Skotové i Irové. Ve vzduchu bylo cítit napětí. Bylo veřejným tajemstvím, že den D je na spadnutí, a výcvik proto probíhal bez ztráty času. Nejdříve byli příchozí přivítáni velitelem základny, majorem Evansem. Následovalo rozdělení nováčků do bojových jednotek. Angličané byli přiděleni k anglickému praporu, Skotové ke skotskému a Irové překvapivě k irskému. První ostrou bojovou akcí byla operace Fortitude, velká letecká ofensiva proti francouzskému území, jeho dopravním zařízením a pobřežním opevněním. Byl to odvážný pokus o letecký simulátor bez počítače či jiné techniky. Díky tabulkám a formulářům vzorně připraveným kapitánem Radkem proběhlo vše hladce a štáb ve složení mjr. Evans, kpt. Radek a kpt. Petr byl schopen vyhodnocovat zásahy v reálném čase. Dvě družstva tvořila v této operaci posádky útočících bombardérů (pilot, bombometčík) zatímco třetí bylo přiděleno k protivzdušné obraně. Po večeři napětí vyvrcholilo. Byl svolán mimořádný Mission briefing celé základny. Záhy se už všichni dozvěděli to, co již delší dobu tušili: den D bude již zítra! Na promítacím plátně se střídaly obrázky německých bunkrů vybudovaných na vyloďovacích plážích, na mapách byli posluchači seznámeni s postavením německých jednotek ve Francii a v Normandii zvláště a s úkoly naší jednotky v nastávajícím boji. Navzdory změti čar a šipek v operačních plánech vypadalo vše jednoduše. Náš úsek pláže nese krycí označení Meč. Přijdeme, přesněji řečeno budeme dopraveni lodí, pobijeme Němce a vítězství bude naše. Šli jsme spát dlouho po půlnoci, poněkud nesví, znepokojeni myšlenkami na to, co nám přinese zítřek, ale přece jen poněkud klidnější. Po týdnech napjatého čekání, dohadů a nejistoty jsme alespoň věděli na čem jsme.
Sobotní ráno zastihlo naši jednotku nastoupenu v trojřadu po družstvech na nástupišti útvaru pod velením kapitána Petra, jinak též vojáka základní služby. Byl přečten ranní rozkaz, v němž se oznamovalo, že operace Overlord byla zahájena a jednotky prvního sledu se vylodily na normanských plážích. Naše jednotka jakožto druhosledová měla být do Normandie přepravena odpoledne. Dopoledne jsme proto strávili ženijními a maskovacími pracemi pod řízením velitele zámeckého parku. Kulometná střelba zaznívající z nedaleké střelnice připomínala ka?dému i zde, v hlubokém týlu, že naše země je ve válce (to jsem si nevymyslel, na střelnici se opravdu střílelo - pozn. autora). Při práci nás rušil déšť, jenž se ráno přehnal nad krajem. Na červen bylo dosti chladno. Dopoledne bylo zpestřeno jednou nehodou. Pracovník (jenž nechce být jmenován) obsluhující těžký motorový válec na úpravu terrainu jej nechal vjet na šikmý okraj pískového pole, kde se válec převrátil. Nebylo v lidských silách obrátit tuto strašnou hmotu zvící nejméně tuny do původní polohy. Teprve ženijní tank přispěchavší na pomoc dokázal postavit válec zase na nohy, totiž na válce (Gepard si vymýšlí, ve skutečnosti to byl traktor - pozn. redakce).
Po obědě jsme se sešli v operační místnosti na další Mission briefing. Vylodění na našem úseku proběhlo podle plánu. Jednotky prvního sledu za pomoci námořnictva a letectva prolomily nepřátelskou obranu a úspěšně postupují do vnitrozemí. Nyní nastává závod s časem. Vyloděná vojska potřebují zásoby, střelivo, zbraně, posily... Dohromady tisíce a tisíce tun materiálu, které je třeba přepravit přes Anglický kanál. K plnění tohoto úkolu byl nasazen i náš pluk. Bylo to tvrdá, vyčerpávající orvávačka. Běhali jsme tam a zpátky, tam a zpátky, tam a zase zpátky, tam a ... (zkráceno pro nedostatek místa - pozn. redakce), po cestách i necestách, do prudkého svahu, přeskakovali jsme potoky, strže, zapadali do bláta. Nosili jsme střelivo, PHM (pohonné hmoty a maziva) (ty nejvíce), těžká děla, nazpět jsme odnášeli raněné. Občas byla dřina zpestřena nějakým mimořádným úkolem vyplývajícím z vývoje na frontě, který znamenal buď příležitost k rychlejšímu postupu nebo naopak nepříjemné těžkosti. Naše přísuny umožňovaly čelním jednotkám postupovat dále do vnitrozemí. Na začátku byli zásobovači, jimž jsme předávali dopravený materiál, ukryti v kráteru po výbuchu granátu na vrcholu útesu přímo nad pobřežím. Postupem času (a čelních jednotek) jsme běhali čím dál tím dále a hledali zásobovače u cest i v rozpadlých staveních vyhlížejících jako po těžkém bombardování. Každý z nás poznal na vlastní kůži, co znamenají slova prodloužení zásobovací trasy. Nejúspěšněji si vedl skotský prapor, na jehož úseku postoupily čelní jednotky o 5 úseků. Irové a Angličané zaostali o jeden úsek.
Večer byl náš pluk vystřídán a mohl se vrátit na základnu. Po krátkém čase k ošetření výstroje a večeři následovalo cvičení v rozpoznávání bojové techniky a v obvazování. Ukázalo se, že zdravotnická příprava mužstva je na dobré úrovni, jen se zlomeninou klíční kosti si někteří nevěděli rady. Pokud by si snad někdo myslel, že po tomto cvičení jsme se uložili ke spánku, je vidět, že neví, co je to válka. Pravdu měli ti, kteří hádali další mission briefing. Ve vzdálené Normandii probíhala největší výsadková operace druhé světové války a bylo třeba všech dostupných sil ke zlomení odporu nepřítele. Postup našich uvázl na velké nepřátelské pevnosti před Caen. Ke zničení této byla naplánována překvapivá noční diversní akce malého úderného oddílu, který obejde postavení nepřítele po východním břehu řeky Orne, překročí řeku a bažiny okolo ní a tak se nepozorovaně dostane až k pevnosti. V tuto chvíli jsme ještě plně nechápali pravý význam slov bažinatý terrain okolo řeky Orne. Nastaly přípravy k akci. Velitelé družstev se sešli k podrobnějšímu poučení od specialisty na zvláštní operace kapitána Radka. Mužstvo chystalo materiál. Byla už tma, když družstva nastoupila připravena na nástupišti. První vyrazilo do černé noci skotské družstvo, které mělo důležitý úkol: zbudovat provisorní most přes řeku Orne. Po nich se vydali na cestu Irové a vposled Angličané. Každé družstvo mělo svého průvodce z řad štábních důstojníků. Anglické družstvo provázel mjr. Ivan, Skoty cpt. Petr, s Iry šel cpt. Radek. První překážkou v cestě bylo minové pole. Průvodcům dalo dost práce pole v noci vůbec najít, nakonec se přece všechna družstva dostala na správné místo. Přechod přes minové pole byl náročný a nebezpečný. Kvůli rozložení tíhy jsme se museli plazit jeden přes ostatní. Kdo to nezkusil, neuvěří, jak je to tělesně namáhavé. Již v polovině louky jsme si připadali vyčerpáni.
Za minovým polem se úkoly družstev rozcházely. Anglické družstvo čekala jako secondary target pobřežní pevnost se dvěma těžkými děly ohrožujícími vyloďovací pláže. Němce představovaly lístečky s otázkami. Některé byly zodpovězeny napoprvé, jiné se ukázaly býti tvrdým oříškem. Všichni hráči alespoň jednou neuspěli a museli udělat 10 kliků nebo 20 dřepů, aby se mohli znovu zapojit do boje. Nakonec byla pevnost dobyta a obě děla svržena ze svých postavení. Družstvo zaplatilo své vítězství těžkými ztrátami, tři z pěti členů byli lehce zraněni (tři nebo více neúspěchů v boji s Němci) a museli pokračovat v cestě obvázáni. Zatímco Angličané bojovali o pevnost, Skotové ve spolupráci s Iry rozvíjeli útok proti německým postavením na protilehlém břehu mořského zálivu. Všechna družstva byla vybavena vysílačkami, takže Angličané mohli slyšet čilý radiový provoz slaďující činnost obou družstev. V protilehlém svahu plála světélka svíček představujících německé bunkry. Ani Skotům a Irům se příliš nedařilo. Střelba prakem, totiž chci říci pancéřovkou na německá postavení se ukázala býti neúčinnou. Střelci se museli přiblížit až do největší blízkosti, teprve potom se jim podařilo obránce vyřadit. Zaujati bojem skoro jsme ani nevnímali lehký deštík přehnavší se krajem.
Zlikvidovavše německá postavení vyrazili Skotové ihned k řece Orne zřídit most. Mokřiny v údolí Orne byly asi nejobtížnější částí cesty. Zde se naplno projevily nedostatky ve výstroji. Ne všichni měli dost dobré boty. Ti, kteří se vydali na cestu v teniskách, měli brzy pocit, že jim teče do bot. Obuv vzor 60 ovšem plně prokázala své kvality. Vnitřek těchto bot zůstal suchý nejen v bažinách, ale i při pozdějším průchodu potokem. Nebylo lehké najít v noční tmě správnou cestu. Naštěstí byla klíčová místa označena průzkumnými hlídkami. I tak však při tomto přesunu málem došlo ke ztrátám na životech, a to nikoliv jen herních.
Přechod přes most přes Orne nebyl obtížný. Řeka v těch místech nebyla široká, takže všichni bez problémů přelezli. Zato za mostem čekalo na Angličany peklo. V noční tmě Skotové nenalezli přechod vyhlédnutý průzkumníky a uvázali lano jinde, než bylo plánováno, takže od lana pokračovala družstva neprozkoumaným terrainem. Odchylka nečinila více než 40 m, ale stačila k tomu, aby se Angličané dostali do nebezpečných bažin. Lucie kráčející v čele chtěla povzbudit ducha mužstva a šla příkladem. Stačil jeden nadšený skok kupředu a zapadla do bažiny po pás. Později vypověděla, že by se z bažiny bez cizí pomoci nebyla více dostala. Naštěstí pomoc byla nablízku a tak mohlo anglické družstvo pokračovat v plnění úkolů bez dalších ztrát. Irové postupující jako poslední obdrželi od Angličanů radiové varování a nebezpečnému místu se vyhnuli velkým obloukem. Nakonec se družstva bez další úhony dostala na silnici. Důležitou tepnu Němci samozřejmě nenechali nestřeženu, přes německé hlídky jsme se museli probít. Do boje zasáhli i policisté České republiky, kteří po silnici projížděli a způsobili Irům další těžkosti při plnění bojových úkolů (jakoby jich už tak nebylo dost).
Němci střežili i most přes potok. Přejít po mostě nebylo možné, bylo nutno projít pod mostem, přebrodit potok a překvapit nic netušící Huny z boku. Násilný přechod potoka byl zvláště pro lidi v teniskách morálně náročným úkolem.
Během rychlého postupu po silnici jsme ztratili spojení se Skoty, kteří jako první dorazili k cíli, velké německé pevnosti vybudované na zalesněném kopci. Promáčení a prochladlí Skotové museli dlouho čekat na další oddíly tisknouce se k zemi a snažíce se nezpůsobit hluk, který by na jejich přítomnost mohl upozornit německé hlídky. Teprve když všechna družstva zaujala výchozí posice, závěrečný útok mohl začít. Skotové využili čas čekání a položili ke dveřím pevnosti výbušnou nálož.
Kecá – jednalo se o irský oddíl, jmenovitě já a Andílek. A musím říct, že Travex s cukrem dokáže bez problémů roztavit skleničku od kojenecké výživy (pozn. Jerryho)
Její odpálení bylo signálem k poslední zteči. Boj v pevnosti nebyl dlouhý ani těžký. Němci byli zaskočeni a nevzmohli se na odpor. Ze dvou protilehlých stran vtrhly úderné oddíly do nitra pevnosti. Nejtěžší bylo najít cestu labyrintem podzemních chodeb. Uprostřed opevnění, hluboko v nitru skalního masivu se družstva setkala. Pevnost byla v našich rukou! Signální raketa záhy oznámila, že další překážka na cestě k Berlínu byla zdolána a silnice na Caen je volná. Úderná družstva se v pevnosti dlouho nezdržela. Poté, co ji předala zajišťovacímu oddílu, nastoupila zpáteční cestu, tentokráte již po silnici vyčištěné od Němců. Nad východním obzorem již svítalo, když jsme přicházeli k ubytovně.
Nedělní ráno nás uvítalo hustým deštěm. Na přesun lodí přes Anglický kanál na francouzskou stranu nebylo ani pomyšlení, proto jsme pokračovali v leteckém náletu přerušeném v pátek večer. Odpoledne jsme se vlakem vrátili do Prahy (někteří i jinam).
V praporech Jeho veličenstva se sešla řada nováčků a méně protřelých účastníků. Bylo jich více než je obvyklý průměr. Mládí a nadšení většiny z nich výrazně přispělo k udržení vysoké bojové morálky a uvědomělé kázně mužstva panující po celou dobu. Chlapců bylo výrazně více než dívek, což v armádě není neobvyklé. V Supu v současné době už také ne.
Gepard
Naše Supí oslava dne vylodění nebyla tak velkolepá jako celosvětová slavnost přímo v Normandii. Ani ji nepřenášela žádná televisní společnost. O vylodění, o těžkosti tehdejších bojů i o pocitech spojeneckých vojáků útočících na pevnost Evropa se naši účastníci rozhodně dozvěděli více, než diváci sledující slavnostní přehlídku spojeneckých armád. A to bylo naším cílem. Spolu s ostatními pořadateli doufám, že to nebyla taková fraška, jak mi před akcí někteří známí předpovídali.
Ivan
Valeč, 22. - 24. 4. 1994
pořadatelé: Faust
Popustit uzdu fantasii, vychutnávat atmospheru prchavých okamžiků, plout na vlnách snových vizí a aktivně se podílet na zábavných i smysluplných činnostech, to vše (ba mnohem víc) umožnila weekendovka Říše snů. Zvláštností této akce byla orientace na náladu, na pocitovou stránku a na stavy duše. Už úvodní důstojné vkročení do Říše snů za zvuků flétny lecos naznačovalo, ale následné vyzdobování obývané místnosti, jakož i barevné charakterisování svých postav nebo prezentování svých snů vneslo všechny do jiného světa. Do světa fantasie, kouzelných představ a her. Velmi příjemně působily chvějivé doteky pocitů navozených v průběhu jednotlivých her, ať už šlo o seznamku nebo třeba o malování hudby. Zvláště kouzelně vyzněla snídaně při východu slunce, kdy přítomní stolovali ještě v nočních úborech - tzn. v nočních košilích (a to i muži!). Jinou zajímavostí bylo přibarvení vlastního obličeje (divadelními líčidly) podle okamžité nálady. Velmi působivým zážitkem byl sen, který si skupiny navzájem zdály. V jednom z nich byla postavám sedícím se zavázanýma očima vsugerována představa cesty oblačnými výšinami (doprovázená šumem, pleskáním látky či záchvěvy větru), poté následovalo přistání na moři, které se neobešlo bez vydatné spršky vodní tříště, přepadení piráty (zpodobněné odebráním hodinek, obuvi atp.), pohlcení obrovskou velrybou (jejíž útroby byly ztělesněny nechci říct čím), odkud se podařilo uniknout jen díky zpěvu, se šťastným přistáním. Bylo to skvělé. Celkově zanechala weekendovka dost dobrý dojem.
Stelly
Maloskalsko, 29. 4. - 1. 5. 1994
pořadatelé: Dan, Ráchel
Po velkém úspěchu Království dračích stínů znamenajícím Danův triumfální vstup do řad pořadatelů Supu byla jeho druhá akce, Club zabudnutých Sláwuóv, očekávána s nadšením a netrpělivostí. Též thema bylo hodno pochvalné zmínky, neboť pravdu mají ti, kteří poukazují na to, že historická divise Supu zanedbává české dějiny. A konečně místo akce, chráněné území mezi Turnovem a Malou skálou slynoucí divokou krajinou plnou slují a skalních stěn slibovalo býti zajímavou kulisou. Pořadatelé byli poněkud překvapeni tím, že většina účastníků nevěděla ničeho o Clubu zabudnutých Sláwuóv a jeho bojích s jeho úhlavním nepřítelem, trampy, popsaných v druhém díle Bohatýrské trilogie, jednom z vrcholných děl pánů Rady a Žáka. Nelze se tomu ale příliš divit. Právě druhý díl, Dobrodružství sedmi trampů, již dosti dlouho nevyšel.
Začátek akce vypadal tajemně. Vystoupivše z vlaku na turnovském nádraží vydali jsme se podle pokynů v pozvánce po cestě do skal. Na křižovatce cest ve skalní rokli na nás čekali pořadatelé. Odvedli nás do prostorné jeskyně ve skále vysoko nad údolím, kde jsme rozdělali oheň a přichystali se ke spánku. Na místě srazu jsme se nesešli všichni, pořadatelé tam proto zanechali zprávu s udáním polohy našeho nocležiště. Jak se později ukázalo, tato neopatrnost nezůstala bez následkův. V jeskyni jsme se bavili jazykovými hrátkami. Naším úkolem bylo přeložit do češtiny věty vyřčené jazykem spodiny. Opakem byla snaha převést do běžného jazyka přísloví zapsaná vědecky. Naše řady se během večera ještě rozrostly o další příchozí. Jako obvykle bylo mezi námi více chlapců, než dívek.
Sobotní ranní probuzení bylo nemilé. U vchodu do jeskyně se objevily dvě postavy v zelených košilích s nášivkami ČSOP na rukávech doprovázené vlčákem. Dívka sporé postavy vedla jednání velmi nepříjemným tónem. Chovala se, jako by jí jeskyně s širokým okolím přinejmenším patřila. Dozvěděli jsme se, že nás vypátrali díky našemu vzkazu pozdě příchozím zanechanému předchozího večera na křižovatce. S ochránci přírody se nám podařilo dosáhnout dohody. Pomůžeme jim odstranit skládku odpadu, která v reservaci nemá co dělat. Oni nás laskavě nechají další noc přespat v jeskyni na druhé straně údolí. O program na dopoledne jsme tedy měli postaráno.
Po obědě Dan s Ráchel zmizeli v lese za účelem přípravy hlavní hry. Ostatní, rozděleni do tří skupin, se zatím bavili vymýšlením divadelní hry se slovanským námětem. Pouze Zubříkova skupina vytvořila něco, co bylo možno nazvat divadelní hrou. Druhá skupina nepřipravila nic, třetí předvedla sled vzájemně nesouvisejících výstupů, byť se slovanským námětem. Zubříkova skupina sehrála drama a Horymírovi a jeho věrném oři Šemíkovi. Byla to výpravná hra s kaskadérskými vložkami bitevních scén, o něž v našich dějinách nebyla nouze, nemohla chybět Přemyslova arie "Ó vy lípy", velkolepá poklona českému národu. V hlavních rolích vystupovali Zubřík (vladyka Horymír), Ivan (kníže Křesomysl), Eman (kůň Šemík) a Ondřej (první rádce).
Čas vesele plynul. Divadlo bylo sehráno, kritikové si vyměnili názory na avantgardní pokus Faustovy skupiny, leč Dan s Ráchel se stále nevraceli. Minula čtvrtá hodina, potom i pátá a Dan s Ráchel nikde. Pomalu jsme se přemístili do jeskyně určené nám ku spaní ochránci přírody. V údolí pod jeskyní, v ní? jsme spali předchozí noc, se konal velký řácký potlach. Trampové společně s ochránci přírody již ladili kytary a připravovali velký táborák. (Ano, rozdělávání ohně v reservaci je samozřejmě zakázáno, proč se ptáte?) V jeskyni, v níž jsme spali již byli ubytováni trampové. Slunce se již dotýkalo vrcholků skal, když Dan s Ráchel dorazili. "Přátelé, radujte se, je konce vaší nudy", přivítal nás Dan zvesela. Sbalili jsme si věci na celonoční akci, vyslechli motivační báji a již jsme se ubírali cestou přes nepříjemně úzkou skalní římsu ve výši necelých čtyř metrů nad zemí na místo začátku. Byla již tma, když jsme k němu dorazili. Zubřík, Radek a Faust byli princové usilující v klání na život a na smrt o knížecí stolec. Ostatní představovali postavy ze slovanských dějin obdařené všelikými kouzelnými schopnostmi. Vcelku velmi vtipně vymyšlený a dobře propracovaný bojový system. Princové si museli svoji družinu posbírat v labyrintu aniž znali více než jména postav. Po vytvoření družin jsme se přemístili na místo skutečného startu. Družiny se vydaly na trať v pořadí, v jakém prošly bludištěm. První Zubříkova, druhá naše, tedy Faustova, konečně Radkova. Zubříci vyrazili bystře vpřed a zmizeli v noční tmě. Vydali jsme se za nimi po metr široké skalní římse mezi stěnou vpravo a propastí mizející v temnotě vlevo. Přeskakovali jsme skalní rozsedliny snažíce se udržet kontakt s vedoucím družstvem (později alespoň neztratit stopu). Minuli jsme dvě obsazená stanoviště. Bez předchozího varování náhle Nicol klopýtající v sestavě naší družiny zamířila nebezpečně blízko okraje stezky, šlápla příliš vlevo a vzápětí zmizela. Odehrálo se to dříve, než jsme si stačili uvědomit, co se děje. Až podle Faustova vážného výrazu jsme poznali, že se přihodilo něco nezvyklého. Výkřiky bolesti a děsu přicházející z hloubky po levici znamenaly, že dosud nedošlo ke ztrátám na životech, ale jinak nevěstily nic dobrého. Spěchali jsme co nejrychleji dolů strmým svahem. Nicol jsme objevili nějakých deset metrů pod cestou. Dříve, než jsme stačili zhotovit dlahy na znehybnění zlomenin, ukázalo se, že Nicol není zraněna a kromě naražené kostrče a šoku je v pořádku. Zdálo se býti zcela neuvěřitelné, že je schopna ihned pokračovat v cestě. Měla, jak se zdá, vysokou odolnost.
Vyšplhavše zpátky na cestu pokračovali jsme dále. Brzy jsme dorazili ke skalní sluji, v níž přebývala jakási postava, která nás naučila číst hlaholici. Pobyt u postavy trval delší dobu. Všechna družstva se tady opět sešla. Když jsme byli hotovi a chystali se vydat dále, začalo lehce pršet. Dan okamžitě ukončil hru, která sotva začala, nedbaje našich výzev k pokračování. Vyslali jsme spojku za Zubříkem, který se již stihl vydat dále, a vrátili se do nové jeskyně. Ukázalo se, že její velikost je zcela nepostačující pro nás všechny. Třetina lidí musela vyhledat úkryt jinde nebo spala na hranici nesmáčeného území. Uklidňovali jsme se jen jadrnými nadávkami na adresu ochránců přírody a trampů.
Ráno déšť ustal. Ukázalo se, že nic nebrání pokračování hry. Několik lidí muselo již odjet, takže družstva nebyla početně vyrovnaná, což dávalo některým výhodu v případném boji. Bylo by ale škoda nechat hlavní hru nedokončenou. Zubříkovo družstvo mělo výhodu, neboť se o ukončení hry včera v noci dozvědělo později, než ostatní a celou tuto dobu usilovně šlo k cíli. Není mi úplně jasné, proč Dan přerušil hru kvůli dešti. Jak jsme zjistili, všechna nebezpečná místa, kde by kluzká skála znamenala hrozbu, jsme již měli za sebou (snad s vyjímkou jednoho skalního komínu). Trať vedla po pevné zemi. Procházeli jsme řadu skalních útvarů, ostatně terrain byl na této hře to nejzajímavější. V jeskyních jsme nacházeli zprávy psané hlaholicí. Ty nám říkaly kam se dále ubírati a kde hledati další zprávy. Určení cesty bylo přímé a jednoznačné, přemýšlení nebylo třeba. Jen hledání zprávy v jeskyni nám někdy způsobilo potíže. Klíčem k úspěchu se ukázala býti rychlost přepisu zpráv z hlaholice do oblíbené latinky. Klíčovou postavou, která zajistila přesvědčivé vítězství našemu družstvu byla Nicol (jak jsme byli rádi, že si při pádu nic nezlomila!). Četla zprávy dvaapůlkrát rychleji, než soupeři. Prolezli jsme působivou plazivkou začínající stopu širokou svislou štěrbinou ústící do o něco málo vyšší, asi sedm metrů dlouhé chodby (nic pro lidi trpící klaustrofobií (klaustrofobie je strach z malých prostorů, v žádném případě, ale opravdu v žádném případě se prosím vás se nejedná o aversi vůči panu Klausovi)) a již u druhé zprávy jsme dohnali Zubříkovo družstvo. Vidouce, že v dějinném soutěžení s kapitalismem, totiž chci říci s námi neuspějí rychlostí, vsadili Zubříci na hrubou sílu a vyzvali nás na souboj. Po odmaskování, tedy odhalení kouzelných schopností jednotlivých postav jsme odhadli, že boj by skončil tak, že jediným přeživším by zůstal Bystrozraký ze Zubříkovy družiny. S Bystrozrakým bylo nutno bojovat poslepu, což jej podle mého soudu činilo neporazitelným (všechny boje probíhaly jeden proti jednomu, soustředění sil nebylo možné). Naštěstí se ukázalo, že navzdory podrobnému výkladu pravidel zůstala přece jen místa, která obě strany chápaly jinak. Dva souboje proběhly (oba jsme vyhráli), chvíli jsme se hádali, nakonec Zubříci stáhli svoji výzvu a nabídli remis, kterou jsme nakonec sami rádi museli přijmout. Toto bylo první klíčové místo, kde nám protivníci mohli vyrvat vítězství. Záhy jsme narazili na nejdůležitější skrýš, v níž se nacházela socha boha Triglava nezbytná ke splnění úkolu. Nicol vlezla do úzké skalní chodby a než jsme zjistili, kde je, byla zpátky i s Triglavem. V tu chvíli jsme byli již v čele závodu. Využili jsme úspěchu a pokusili se setřást soupeře. Přesto nás protivníci ještě jednou dostihli u jeskyně před již zmíněným komínem. Zde měli poslední šanci bojem zastavit náš vítězný postup. Odtud jsme již zrychleným přesunem doběhli ke skalnímu hradu, jehož jméno jsem zapomněl, kde se mělo konat finále. Čekala nás poslední překážka jíž byl labyrint z otázek a cest vyznačených fáborky (už jsme se nedivili, proč příprava hry trvala tak dlouho, postavit tohle muselo dát práce!). Zvládli jsme to hravě a brzy jsme se vrátili se svíčkou skrývající život netvora Kostěje nesmrtelného (původně to mělo být vajíčko, ale pořadatelé žádné nesehnali). Teprve tady naše pouť málem skončila. Zjistili jsme, že nikdo z nás si nezapamatoval kouzelnou větu, která měla Kostěje zničit (na svoji obhajobu chci uvést, že jsem nebyl přítomen, když nám Dan říkal ona slova, neboť jsem se opozdil). Naštěstí nám Dan napověděl, takže jsme to po několika pokusech dali dohromady. Kostěj byl mrtev a nám zbývalo vylézt na vrchol hradu, postavit tam sochu a začít oslavovat vítězství.
Kníže je mrtev, ať žije kníže Faust!
Ivan
Hrádek u Nechanic, 11. - 13.dubna 1997
pořadatelé: Marcela - Síťa - Ivan
Slabě mrzne a kometa svítí na jasném dubnovém nebi, supí akce začíná. Kuchyňka a společenská místnost je přeplněná maskovanými dětmi a staršími v orientálních kostýmech, příchozí vítá Ivanova rozzářená šibalská tvář. Podává se rýžová (velmi hustá) polévka. Následuje formální seznamování a potom už začíná první nevázaný pohádkový večer při svíčce, která ozařuje krásnou Šahrazádu-Marcelu v nádherných šatech vyprávějící devítistou šedesátou sedmou pohádku o kupci. Rozsvěcí se a po chvíli se místnost mění na tržiště, kde se každý snaží levně získat a draho prodat, VŠE se nezapře a vítězí Andílek. Okolo půlnoci si všichni začínají hledat své místečko na zemi na spaní a tím vytvořit rekord na Hrádku (vešlo se nás 22, jeden člověk spí v kuchyňce). Zubr vypráví pohádku o perníkové chaloupce (vlastní verzi).
Noc byla lepší než se dalo očekávat, ráno procitáme za zvuků líbezné hudby (Ivanovy opery). Snídaně a pak ve slabé a chvílemi silnější písečné bouři hrabeme pod závějemi sněhu listí, které se ihned rozletuje. Filmaři na Hrádku se snaží pršet hraběnce před oknem za silného sněžení. Helena, Helena-Andílek, Mirek, Petra pracují velmi pilně a ostatní asi také. Bouře sílí a Marcela a Síťa připravují cibulovopomerančový salát (smíchat cibuli s pomeranči může opravdu jen mgr., tedy jako magor - pozn. redakce) a oběd (hrachovoorientální).
Po obědě a po práci, po oblečení a svlečení orientálních a originálních kostýmů, slepí odcházíme do prvního iráckého města, kde se vzděláváme, abychom mohli, zkušení, putovat dál, následuje další město a potom Baghdád. Někteří prostě nedovedou vysvětlit, co je to "transparentní", a proto zůstávají uvězněni v druhém městě, kde posléze umrzají. Chytřejší a rychlejší tým Andílek a Zubr nachází v Bagdádu ztracený klíč od sultánovy-Ivanovy drahocenné pokladnice a vítězí. Sobotní večer pokračuje uvnitř teplé společenské místnosti básněmi a odměňováním vítězů. Následují orientální tance s obručí. Všechny okouzlí Šahrazáda-Marcela v rafinovaném kostýmu, s líbivými pohyby a s vytrvalostí, s jakou si s obručí hravě pohrává. Ve svitu komety se zdály i chlapské průskoky obručí velmi působivé a odvážné.
Noc pokračuje příjemným občerstvením v podobě výtečných orientální salátů. Po občerstvení začíná zápolení dvou družstev v předávání nejrůznějších předmětů (míče, míčky, lahve) tělem na tělo. Tato hra vyžaduje neobyčejnou zručnost a zkušenosti. Nelze popsat, doporučuji dokumentovat fotografiemi a příště předem chlapce a hlavně muže hladce oholit. V nejlepším se končí a ulehá na zem a nikdo nechce už pohádku.
Hudba a nedělní ráno a další kupecké zápolení, kdy se spekuluje na vzestup kursu soli, hedvábí, koberců a především diamantů, které se dovážejí za pomoci žabáků přibližně 200 m tam a zpět. Vítězí Ti nejlepší - družstvo Mirek, Anežka, Petra..., především zásluhou Mirkových žabáků.
Akce končí úklidem a prohlížením rohatých chameleónů a bílých žabek. Někteří své dojmy ještě rozebírají v hradecké cukrárně a spokojeni odjíždějí.
Petra Senčuková
Střemy, 31. října - 2. listopadu 1997
pořadatelé: Radek - Ondra - Michal
Zpočátku celá akce začínala poněkud bez účastníků. K tomuto konstatování mě vedl fakt, že v pátek odpoledne jsme do Střem, kde se akce odehrávala, dorazili pouze 4 (z toho já, Radek a Jelcin jakožto organizátoři, takže zbýval pouze účastník Tomáš Klačer), posléze přijela autobusem ještě Lucka Herinková, nicméně jsme stále početně vedli 3:2. Teprve k večeru se objevila další dvojka Ivan Jurich a Jana Nováková, ostatní pak postupně doráželi až v sobotu.
Začali jsme vlastním představením se před kamerou, pak pokračovalo hraní emocí (strach, vztek, nadšení atd.) a to všech na stejný text :"Tak jsem zase doma…". Kupodivu i s tak komplikovaným textem dokázal mít Tomáš veliké problémy, nicméně emoce byly také hrané celkem v pohodě až na nějaké drobné chybičky.
O nějakou tu půlhodinku později jsme pokračovali v dialozích na dané téma (s improvizací ála ruská ruleta). Dost jsme se pobavili: Hilder s Jelcinem se manželsky pohádali, Radek se marně snažil vyreklamovat své děravé botky, Ivan s Janou si udělali romantickou pauzu na lavičce v parku, já jsem si zavzpomínal s Jelcinem po letech na školu a záhy vyhodil z domova svého syna Ivana po bohužel neúspěšné zkoušce, Lucka se po svatební noci marně snažila naznačit Tomášovi, co že mu to roste na hlavě a Radek opravil rychle a levně za drahé peníze telefon.
Druhý den po ránu jsme pokračovali hraním monologického textu a tady se
trošíčku ukázaly problémy s učením textu, ze stresu atd… no prostě monology jsou
děs a kdo je zvládne, ten vyhrál:
Radek ála drsný kovboj, Jelcin se málem z nudy oběsil na verandě, Lucka ztroskotala v
poušti a potkala malého prince, Eliška odhalila Hrdinu proti své vůli, Jana vytrhla
verlybě stoličku, já jsem coby učitelka vyhodil starce z chmelu, Tomáš si
pomeditoval na téma "Svět je scéna", a Ivan coby Forest nepomohl americe.
Pokračovalo se dialogem, a tam již bylo znát jisté zlepšení. Radek(Štěpánek) objasnil Borůvce(Lucka) pojem "šťůranie", básník Jana se ani nenadál a už byl katem, Robert s Jelcinem si zabojovali za první světové války na téma léků a nekonec já Ivan a Eliška(coby zvídavý synek) jsme se spikli proti mamince.
V posledních paprscích slunce jsme ještě stihli vytvořit několik naprostých a podařených taškařic na téma akční scény: Hromady vystřílených nábojů, šrapnely a granáty, šavle a meče aneb Lucka S. vyhrála v masovém akčním filmu "Přepadení" kde stojí za zvláštní pozornost malý počet herců v masových scénách a také to že každý z oněch čtyř herců hraje dvojroli.
O tom, že není radno se chytat smyček, když se leze na skálu, nás přesvědčil Tomáš. Ještě že je tu: "SUPER DELI PRO SUPER MUŽE!!!", jinak by to asi už nerozchodil. Stejný názor na věc měla i Lucka Herinková, která prohlásila:"Kde je DELI, tam to žije….", načež bohužel umřela.
Oproti tomu Ivan, Radek a Jana zvolili téma šamanského tance, kde měli mimochodem skvělou trikovou scénu řezání se do rukou a také typicky šamanský oheň.
Tma nás zahnala zpátky do našeho atelieru, kde pokračovala řečnická soutěž na vybrané téma. Zajímavé to začalo být od druhého kola: Jelcin s Luckou se pohádali o využití metody:"Reb a INZIR" v našem zdravotnictví. Když si to přečtete obráceně, snadno pochopíte proč Lucka zvítězila. Tomáš poté zastával názor, jakožto představitelka ligy žen, na majoritní postavení ženy ve dvacátém století. Dostala ho ale Eliška, která coby představitel ligy mužů použila jasný argument:"Žena byla stvořena ze žebra… A to chcete, aby žebro VLÁDLO???", čímž postoupila. Robert s Křižákem oba svorně obhajovali UFO ale nakonec zvítězil Robert.
Ve finále to začalo být ještě zajímavější, když všichni svorně hodnotili délku sukní. Názory byly různé a popravdě řečeno celkem svérázné. Zatímco Lucka tvrdila, že rozhodně záleží na pohlaví, Eliška zase říkala, že délka by měla klesat, kupodivu tím ale myslela dolů:"… když vidíte ty tlusté chlupaté nohy našich žen…..Jsem proto, aby sukně byly až na zem!" Robert zase glosoval:"Na krátké minisukně těžko ulovíte muže, určitě však zánět vaječníku."
Nakonec zvítězila Eliška, prostě byla nejpřesvědčivější.
No a už se upalovalo do místího lokálu něco malého popít a pojíst. Kupodivu zde vařili i základní teplou stravu (tím myslím párky atd.) a vyjma místního vyhlášeného opilce nic nerušilo naší kytarovu idylku.
Druhého dne jsme byli více méně (ale spíš více) vytaženi z postele vlezlou reklamou na ramu. Pokračovalo se zkouškou ze psaní scénářů, nakonec zvítězily (a ihned byly realizovány) tyto tři scénky:
Drsní PRAŽÁCI sice přijeli do Střem vybaveni tou nejmodernější technikou, leč nebude jim to asi nic platné proti slintavce. Robert se projevil skutečně jako tvrdý řidič….. V epizodní roli mužů s žebříkem si zahráli dokonce M.K. i M.L.
MRAZÍK v netradičním moderním podání byl také vskutku hitem. Pravdou je že Ivan
si tentokráte vzal trochu velké sousto a tento atypický velkofilm skončil sice
happyendem, ale bohužel pro babici Lucku; no co se dá dělat, v době atomových hlavic
není radno pouštět se do babic….
Vojín Robert zkoušel pro uvonění lecjaké převážně alkoholické nápoje, nějak to
ale pořád nebylo ono. Až pak jednoho dne požil halucinogení RUM a pak ukázal svůj
um. Zvláštní pozornost zaslouží masová scéna pochodu vojenské posádky. A vůbec
se jedná o kus s největším komparsem v dějinách našeho víkendu, ale také
bohužel poslední.
Celou akci jsme opět v organizátorské menšině zakončili v Mělnické hospodě dobrou večeří.
Ondřej Vitouš
Obrazová dokumentace převedena z videozáznamu autorem příspěvku.
Hrubý Rohozec, jaro 1998
pořadatelé: Fretka a spol.
VÝSLEDKY VOLEB DO PČR
SENÁT:
strana Tornádo - 5 mandátů = 55,5%, leader - Ondra
Strana Raketového Vzestupu - 3 mandáty = 33,3%, leader - Michala
neobsazen - 1mandát = 11,1%
Celkem - 9 mandátů = 100%
POSLANECKÁ SNĚMOVNA:
strana Tornádo -14 hlasů = 66,6%
Strana Raketového Vzestupu - 7 hlasů = 33,3%
Celkem 100%
LEGISLATIVA:
schváleny 3 z 5 předložených novel zákonů
ZÁVĚR:
strana Tornádo se chopila moci v České Republice