Delfská věštírna
1170 B. C.

„Pověz, Pýthie, kterak dopadne válka o Tróju? Zvítězí mocní Achájové, nebo proradní Trójané? Kterýžto bůh mi pomůže odčinit pohanu, jež se na mě a na celé Helladě dopustil bídný Paris? Pověz, kterak je možno si přízeň boží naklonit?“

„Ó Menelae! Čeká tě předlouhá cesta. Pro vítězství toto potřebuješ víc než jen boží pomoc. Zeus s Themidou záměrně spor tento vyvolali, leč konce jeho vidí pouze osud. Svářlivá bohyně na svatbu Pélea s Thetidou pozvána nebyla, v odplatu mezi ně sémě zkázonosné zasela. Jediné jablko to bylo, jež Héru s Athénou proti Afroditě popudilo. Hromovládný Zeus odmítl tentokráte je rozsoudit a nechal o jejich kráse rozhodnout smrtelníka.

Smrtelník rozhodnout musel, a proto smrtelníci na smrt se budou bít. Jsou snad již přítěží pro matku Gaiu, že ona je do Hádu neváhá poslat? Touží snad Olympští bohové svých potomků krví vyznačit slávu vlastní?“ Stařena se odmlčela a do zemské pukliny, nad níž byla tato Apollónova svatyně vztyčena, svým slepým zrakem pohlédla. 

Ze země vyšlehl oheň a olízl začouzený strop. Stařena se náhle otočila a upřela svou rozšklebenou tvář na zachmuřeného krále. Napětí ve vzduchu vzrůstalo a kapky potu na Meneláově tváři usychaly. Neodvrátil tvář a ani nesklopil zrak. Pevně a s napjatými lícními svaly hleděl na babiznu, a ta najednou ze záhybů svého oděvu vytáhla obě ruce a vztáhla je k jeho hlavě. Volky nevolky ji sklonil a kostnaté prsty uchopily jeho skráně.

Z chraplavých úst se vydralo: „Hrdinu musíš najít. Potomka nebeského Dia, který to všechno způsobil, toho přiber na svojí stranu. Nepoznáš ho, a ani on nebude znát svůj původ. Zda muž či žena je to, nevidím.“, stařena uchopila Meneláa za bradu:  „Nikdy se nedozvíš, kdo tvé voje přivede k vytouženému vítězství, a zvíš-li to kdy, propast Tartaru tě nemine. Proto pamatuj, silou i lstí ochraňuj každého jednoho, kdo s tebou k Tróji vytáhne. Jen pak bude Zeus až do konce při tobě stát.“

Tvář věštkyně se uvolnila a již déle nesvírala krále. Nesrozumitelně si začala cosi mumlat a odešla do rohu chrám. Vrátila se s lopatkou v ruce a začala systematicky vymetat popel, zbylý po Meneláově obětině. Z hrozivé a tajuplné Pýthie se stala obyčejná lidská bytost a král se náhle cítil nesvůj.

„Co tu dělám?“, pomyslel si a ve stejném okamžiku si uvědomil, že věštba již byla vyřčena a jeho přítomnost zde je již zbytečná. „Mohu ...?“ - nedořekl.

„Ne! Času není nazbyt, teď nastal čas činů.“